Emil Filla, Hráči (šachu), 1908, olej na plátně, 71 x 83 cm,
vyvolávací cena: 14 500 000 Kč (+22% provize), Galerie Pictura 23. 5. 2018

Prvním podáním blížícím se s přirážkou 18 milionům korun se Hráči (šachu) řadí na třetí pozici v rámci Fillových vyvolávacích cen, hned za mimořádně ceněné kubistické malby z let 1914-20. Nabízí se otázka, zda právě toto dílo se nestane prvním Fillou, který v aukci pokoří hranici dvaceti milionů korun. To se v českém aukčním prostředí dosud žádnému malířovu obrazu nepodařilo.

Že bylo plátno Hráči považováno od počátku za závažné, dokládá mimo jiné počet jeho výstavních záznamů ještě za Fillova života i množství reprodukcí a zmínek v odborných textech. Nepřekvapí proto, že u této položky nalezneme jakožto provenienci jméno Josefa Gočára, který byl nejen jedním z nejvýznamnějších prvorepublikových architektů, ale v letech 1932-37 také předsedou SVU Mánes. 

Na jubilejní výstavě, kterou v roce 1932 spolek uspořádal k Fillovým padesátinám, figurovaly prokazatelně čtyři obrazy, které tento architekt ze svého majetku zapůjčil. Vedle Hráčů (kat.č. 16) se jednalo o další dvě expresivní malby, Kabaret a U zrcadla, a jednu z prvních kubistických scén, obraz Utěšitel (1911). Ten už pod licitátorské kladívko šel, a to v režii Galerie Art Praha v roce 2011 (více zde).

Katalog Jubilejní výstavy díla Emila Filly, předmluva Vincenc Kramář, SVU Mánes, květen 1932.

Soudě dle poznámek ve výstavním katalogu, byla tehdy většina jeho raného díla v rukou osob malířovi blízkých. Stojí za pozornost, že například Fillovo ikonické Červené eso, které vzniklo v obsahové i časové návaznosti na Hráče v druhé polovině roku 1908 a díky němuž byl šestadvacetiletý Filla přijat za člena SVU Mánes, tehdy vlastnil Vincenc Kramář (dnes v NG).

Kramář v úvodu této výroční výstavy charakterizuje malířovo období následovně: "V roce 1908 na jaře maloval Filla v Dubrovníku, kam ho předešli Feigl, Špála a Pittermann. Je to šťastná doba čistého vytváření, jež nám dala robusní, kontrastně malované obrazy, jako Fillův Autoportrét, krásně vyrovnaný a silný portrét básníka Uhra, mocné plastické Hráče, v nichž jako by se křížily bonnardovské prvky s Daumierem, a krajiny, v kterých je dosavadní barevnost stupňována a zároveň ztlumená."
 

Srovnání zpracování motivu hráčské společnosti členů skupiny Osma: Vlevo nahoře Bohumil
Kubišta, Hráči 1909, vedle Antonín Procházka, Hráči 1908. Vlevo dole Emil Artur Pittermann
Longen, Společnost u stolu, 1907, vedle Emil Filla, Červené eso, 1907.

Motiv hráčů byl soustavně tématizovaný u všech výše jmenovaných členů nově zformované skupiny Osma. Inspiračním zdrojem mladým umělcům byla podle Vincence Beneše setkání v levných restauracích a putykách: "Neveselá to bývala cesta tamtudy večer. V (Jedové) chýši bývalo rušno, kravály a bitky opilých, z jedné strany blázinec, z druhé různé nemocniční ústavy, patologie a jiné. Vystihovalo to ale naši náladu a životní situaci… Naším luxusem tehdy býval pobyt v kavárně Paleta proti Palackému mostu. Káva stála se vším všudy deset krejcarů a modely karbaníků a teplo bylo zadarmo. Tehdy proto vznikaly tu četné obrazy hráčů..." (V. Beneš, Počátky Osmy. Z připravovaných pamětí, Výtvarná práce V, 1957, č. 15, s. 5).
 

Bohumil Kubišta, Studie k obrazu Kavárna, 1910.

Vzájemný vliv skupinových souputníků je v tomto období evidentní. V kunsthistorické literatuře se pak zdůrazňuje zejména dopad série výstav uspořádaných v počátečních letech nového století. V prvé řadě to byla pro domácí prostředí přelomová expozice děl Edvarda Muncha (1905), která samotný vznik skupiny Osma podnítila, následovaná o dvě léta později prezentací nazvanou Umění impresionistů a postimpresionistů, kde mladé malíře, které zanedlouho pohltí kubismus, zaujal zejména Paul Cézanne.
 

Paul Cézanne, Hráči karet, 1892, Barnes Foundation, Filadelfie. Cézanne vytvořil sérii pěti obrazů s názvem Hráči karet v 90. letech 19. století. Čtyři z nich jsou ve vlastnictví světových institucí (například v Metropolitním muzeu v New Yorku nebo v Musée d'Orsay v Paříži), pátý vlastní arabský emirát Katar, který za něj dal v roce 2011 v rekordním privátním prodeji víc než 250 milionů dolarů, tedy asi 4,7 miliardy korun.

V obrazech Emila Filly z této periody (a v dražených Hráčích až symptomaticky) se však zásadněji projevují hlavně Kramářem zmiňované faktory. Z těch nejdůležitějších je to především vysoce plastický přístup k malbě, čerpající takřka ze sochařských principů (podpořený přehlídkou tvorby Augusta Rodina, která se uskutečnila v Praze již v roce 1902) v kombinaci s daumierovskou pitoreskně-existenciální estetikou, kterou Filla podrobně studoval a věnoval jí obšírnou studii otištěnou ve Volných směrech v roce 1910.

Zde píše: "Je známo, že jeho (Daumierovy) náčrty nebyly dělány nikdy dle objektů a že dříve, než počal s kresbou nebo malbou, modeloval svoje postavy v hlíně. K tvoření takového způsobu je třeba míti jednak kus duše Dostojevského a balzacovské víry ve skutečnost svých hrdinů, jednak mnoho talentu hereckého. Neboť každý velký umělec jest svého druhu hercem, jeho oběti jsou herci jeho citů."

Při srovnání charakteru tváří, s nimiž se setkáváme u Fillových hráčských stolů (ať už šachových či karetních), jeho slavné litografie F. M. Dostojevskij a Portrétu otce, vyvstávají další, hlubší a podvědomé konotace. Ty jsou navíc akcentovány až významově nosnou důraznou barevností za použití hutných past.

Emil Filla, Studie k variantě obrazu Hráči, 1908.
Emil Filla, Portrét otce, 1906, Galerie moderního umění v Hradci Králové.