První oficiální prezentací českého informelu byla výstava s kryptickým názvem D, která se konala na jaře 1964 v pražské Nové síni. Zúčastnilo se jí jedenáct autorů, sotva třetina původně zamýšleného počtu. Volně navazovala na neoficiální Konfrontace, výstavy konané v letech 1960–61 v ateliérech Jiřího Valenty a Aleše Veselého v Praze a Jozefa Jankoviče v Bratislavě. V říjnu 1961 byla založena stejnojmenná skupina sdružující 36 umělců a 6 teoretiků z Čech i Slovenska, která si podala žádost na Svaz čs. výtvarných umělců o přidělení výstavního termínu na další rok. Cílem bylo seznámit veřejnost se soudobým nefigurativním uměním. Žádost byla dva roky po sobě zamítnuta, uspěla až v roce 1963, kdy došlo k dílčímu uvolnění ideologického dohledu nad kulturou.

Skupina se mezitím rozpadla, aniž se kdy sešla, a celková situace na výtvarné scéně se výrazně proměnila. Nefigurativnost přestala být dostatečně nosnou kategorií. "Jestliže původně měla mít výstava především význam iniciačního činu, má v dnešních podmínkách hromadné konverze k abstrakci především význam korektivu," vysvětloval novou koncepci v katalogovém textu František Šmejkal. Proti záplavě "epigonů, kšeftařů a snobů, parazitujících na původních objevech a rozmělňujících je do nechutných omáček abstraktního akademismu" měla výstava D ukázat "autentické hodnoty" soudobé abstrakce. "Otázka autenticity nabývá smyslu teprve tehdy, chápeme-li ji v jejím nejhlubším významu původního a pravdivého projevu člověka, reagujícího na nejnaléhavější problémy své doby. Není pochyby o tom, že těmito hlavními problémy se dnes znovu staly otázky smyslu lidské existence a postavení současného člověka ve světě," píše Šmejkal. Do výběru se dostali: Jiří Balcar, Vladimír Boudník, Josef Istler, Čestmír Janošek, Jan Koblasa, Mikuláš Medek, Karel Nepraš, Robert Piesen, Zbyněk Sekal, Jiří Valenta a Aleš Veselý.
 

Písmeno D v názvu výstavy odkazovalo k postavě Helgy-Démony z knihy Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy. Výstava však musela z rozhodnutí oficiálních orgánů zůstat bez katalogu, a tak tato asociace nebyla divákům nikde vysvětlena. Texty připravovaného katalogu vyšly až po roce 1989. Z jednotlivých umělců zmiňuje Šmejkal ve svém úvodu na prvním místě Mikuláše Medka. "Pracuje s barevným materiálem jako s živou hmotou, kterou vrství, rozrývá, drásá, kumuluje, proráží a konfiguruje, aby jí vnutil svou vlastní podobu, aby v ní petrifikoval právě přítomný výsek z 'permanentního toku své existence'," charakterizuje Šmejkal Medkovu tvorbu a pokračuje: "V posledních Medkových obrazech – v Náhlých příhodách, Senzitivních manifestacích a Signálech – nabývá jeho sdělení katastrofického a apelativního charakteru, provázeného novou konfigurací obrazové struktury do výrazných sestav přesně ohraničených a barevně kontrastujících tvarů, svědčících o vzrůstající konkretizaci a adresnosti jeho výpovědi. Obraz se tak stává 'předmětnou zprávou o psychické události', tedy objektem, který je nejen otevřen, ale přímo imperativně zacílen k divákovi, na nějž apeluje a útočí, a zároveň ho vtahuje do sebe, aby ho učinil účastným svého vnitřního dramatu."

Mikuláš Medek se na výstavě představil třemi obrazy z let 1963–64 a společným dílem s Janem Koblasou, oltářem Obětiště panen. Šlo o obrazy Signál T(EM), Sensitivní manifestace I a Sesutý signál, který bude na své listopadové aukci nabízet Galerie Kodl. "Můj cyklus Signály vychází z toho, že člověk je obklopen řadou signálů, nařízení, šipek, které mu přikazují, kudy má jít. Mně šlo o to, tuto složku, která působí mechanicky, zlidštit, využít této mechaniky, která v člověku je, této schopnosti reagovat podvědomě a automaticky na znaky, a dát tomu jiný smysl. Udělat signál, který by v člověku rozjel prostě schopnost vnímat, signál k člověku. (…) Obraz sám, to je chladně vykonstruované modré zrcadlo, v kterém se to červeně vaří, je to jakoby pohled na určitou romantickou situaci," charakterizoval tyto obrazy Mikuláš Medek v rozhovoru s Alexejem Kusákem, který vyšel v květnu 1966 v časopise Výtvarná práce. Cyklus v té době tvořilo celkem devět obrazů: Sensitivní signály I–IV (1963), Sesutý signál (1963), Signál T(EM), Květinový signál I, II a Zanikající signál (všechny z roku 1964). Později se k motivu signálů ještě znovu vrátil. K romantismu ve stejném rozhovoru ještě dodal: "Dělat umění je samo o sobě trochu romantické počínání, takže to je trochu už dané. Vždyť u takových věcí konstruktivistických, u takového op-artu je ten rys romantismu velmi silně obsažený právě v přísném, až manifestačním, sektářském postoji k řádu."
 

Své pojetí informelu Medek vysvětloval přirovnáním ke gotické architektuře: "Jde o to, dostat do obrazu věci, které nakonec nejsou opticky aktivní, jsou zakryté. To je výsledek práce na několika vrstvách obrazu a počínaje podkladem každá vrstva (…) musí být svým způsobem definitivní a nějak aktivní (…). To znamená, že emotivní působení jedné vrstvy, která je na počátku úplně nejasná, určuje emotivnost nebo výraz další vrstvy a další a další tak, že na na vrchní vrstvu je pronešena psychická aktivita všech vrstev. Je to jako u gotické architektury, která má v sobě věci, které nikdo nikdy neuvidí, ale které tam jsou, a to z toho důvodu, aby ta architektura tvořila jeden totální celek, který je určen pro existenci, nikoli pouze pro vnímání."

Obraz Sesutý signál je jedním z nejdůležitějších Medkových děl z první poloviny šedesátých let nabízených v aukci. Lepší výstavní historii měly jen obrazy Festival kruhu z roku 1962 a o dva roky mladší Příliš mnoho alkoholu I (Příliš temný spánek) ze sbírky autora Medkovy první monografie Bohumíra Mráze. Cenový rekord v tomto segmentu paří obrazu Příliš mnoho alkoholu II (Vodka) z roku 1965, který se před rokem na aukci Galerie Kodl prodal s výrazným nárůstem za 10,8 milionu korun. Dražba nyní nabízeného obrazu bude startovat na dvou třetinách této částky.
 

Mikuláš Medek loni zaznamenal výrazný růst cen v návaznosti na prodej obrazů Akce II (Vlna) a Akce I (Vajíčko) z poloviny 50. let, které za 25 milionů a 57 milionů korun na aukcích na Floridě a v Arthouse Hejtmánek vydražil Vladimír Železný. Tentýž kupec stál na jaře i za prvním desetimilionovým prodejem Medkova obrazu z 60. let, když na květnové aukci Galerie Kodl nabídl téměř 10,7 milionu korun za obraz Zobrazení pohledu na nějakého svatého z roku 1966. Předchozí rekord za malířovo informelní dílo patřil obrazu Tři události z roku 1967, který se v prosinci 2015 v Londýně prodal za 6,6 milionu korun. Zmiňovanému obraz Příliš mnoho alkoholu I (Příliš temný spánek) na podzim 2011 na rekord stačila cena 2,8 milionu korun.

Jiný z výše jmenovaných obrazů, Květinový signál II z roku 1964, shodou okolností prošel trhem koncem září, kdy jej dražila švýcarská aukční síň Beurret Bailly. Obraz ze sbírky básníka Jiřího Kuběny se v St. Gallen prodal v přepočtu za 5,5 milionu korun. Ačkoliv předaukční odhad počítal s nižší cenou, na českém trhu by se obraz jistě prodal ještě dráž. Nebylo by tak vůbec překvapením, kdyby se příští rok objevil v nabídce některého z domácích aukčních domů.