Nejsem fotograf

K výstavě Jana Svobody v Moravské galerii

Po více jak dvaceti letech, v jejichž průběhu jsme se mohli se Svobodovou prací sem tam potkávat v rámci různých tematických výstav, přichází – chce se říci konečně – jeho rozsáhlá samostatná prezentace. Najdete ji v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brně, a to až do 21. února příštího roku. To, že je Jan Svoboda (1934–1990) po tak dlouhé době připomínán v Brně a nikoli v Praze, s níž byl jeho život spojen od doby středoškolských studií, má svou historickou logiku. 

Poté, co se na konci šedesátých let prezentoval výstavou v Galerii na Karlově náměstí v Praze, kde pod kurátorským vedením Anny Fárové ukázal výsledky desetileté tvorby, ocitl se na začátku sedmdesátých let v hledáčku Antonína Dufka. Ten ho jako kurátor sbírky fotografie Moravské galerie v Brně zapojoval do podniků, jež postupně ukázaly, jaký má pro domácí fotografii význam. Byly to především dvě rozsáhlé přehledové výstavy, konané v Brně, které udělaly ze Svobody Svobodu tak, jak ho známe dnes. První se konala v roce 1975 v Domě pánů z Kunštátu v Brně a druhá na přelomu let 1994/95 v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně s reprízou v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.

Poněkud paradoxně znějící titul probíhající výstavy jsme si vypůjčili od samotného autora. Výroky o tom, že není fotografem, uváděl do rozpaků už své současníky, zvláště když ještě přitvrdil konstatováním, že fotografii nenávidí. Silná slova namířená proti mateřskému médiu ztratí část svého negativního náboje, uvědomíme-li si, že odrážejí složitou situaci fotografie ve fázi, kdy se jako mladý obor snažila vytvořit funkční model cestou fúze s modelem výtvarného umění. To se neobešlo bez potíží, protože šlo v podstatě o pokus fúzovat dva geneticky odlišné systémy, navíc vnímané v historické perspektivě jako opozice. Příslib sociální legitimity, jež toto propojení skýtalo, byl však pro fotografii natolik silným motivem, že době, o níž je tu řeč, dávalo smysl. Pro Svobodu osobně to však znamenalo sloužit dvěma pánům současně. Byl vystudovaným výtvarníkem a jeho mentální univerzum i obec přátel patřily výtvarnému umění. Jako fotograf byl však neustále konfrontován s imperativem nezpronevěřit se specifikům svého média.

Dnes vnímáme Jana Svobodu jako klíčovou osobnost historie domácí fotografie, a to velkou měrou právě proto, že se mu podařilo vyjít s oběma stranami. Jinými slovy, pokud byl pro svou dobu mužem revolučních činů, dnes není od věci podívat se na něj jako na osobnost, pozoruhodnou svou schopností hledat konsenzus. Jeho fotografie, adjustované na pevných podložkách se zadní kovovou výztuží, odkazují rozměry, ikonografií a způsobem budování obrazového prostoru k modernistickému obrazu. Na druhé straně však stojí Svobodova práce s jemnými valéry šedi a světelnou kompozicí, jež je čítankovou ukázkou tak tradiční hodnoty fotografie, jakou je fotogenie.

Pro nastupující generaci teoretiků a kurátorů byl Svoboda díky schopnosti obratně skloubit vymoženosti dvou do protikladu stavěných světů hmatatelným důkazem, že fotografie má nárok na místo mezi uměleckými obory. Jsou-li tedy autorovy proklamace namířené proti fotografii v něčem nepochopitelné, tak jedině v tom ohledu, proč byl právě on, člověk, který se stal už za svého života nestorem oboru, nespokojen s nastavením jeho základních parametrů. Ti, kteří Jana Svobodu znali osobně, by to zřejmě vysvětlili tím, že nespokojenost a opozičnictví patřily neodmyslitelně k jeho komplikované maximalistické povaze.

Co se koncepce výstavy týče, měla dvě hlavní ambice. Zbavit Jana Svobodu mytického nádechu a poněkud rozvolnit pouto mezi ním a Josefem Sudkem. Oba cíle vyplynuly zcela přirozeně během zpracovávání autorovy pozůstalosti, kterou má vystavující instituce v držení. Podívat se na Jana Svobodu skrze materiály, jež se v ní sešly, znamenalo vidět ho nejen jako umělce, ale i jako člověka, v jehož životě musely občas vznešené ideály ustoupit pragmatismu nebo banalitě.

I proto je koncepce expozice svým pojetím věcná. A co je asi nejpodstatnější, všímá si věcí a událostí okolo Jana Svobody jinak, než to dělala tradiční historie fotografie. Přibližuje například Svobodův postup výstavním provozem, místa kde žil a tvořil, jeho užitou tvorbu nebo se věnuje analýze tvůrčích metod, jež jsou pro něj typické. Výstavu doplnila samostatná expozice patnácti, o téměř generaci mladších fotografů z Čech, Moravy a z Polska naznačující, že už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let existovaly reálné předpoklady k tomu, interpretovat Jana Svobodu v rámci širšího kontextu, než je fotografická tvorba Josefa Sudka nebo malba Josefa Šímy, Paula Cézanna a Giorgia Morandiho.

 


Související články

Praha na týden ožije uměním

Praha na týden ožije uměním

Prague Art Week 2022

Od 9. do 15. září se v Praze poprvé koná mezinárodní festival umění PRAGUE ART WEEK 22, jenž chce po vzoru světových metropolí na týden propojit pražskou uměleckou scénu. Festival vizuálního umění zve návštěvníky z Čech i zahraničí do více než pět...

Komentáře | 24. srpna 2022
Zdeněk Sklenář poprvé za více než 5 milionů korun

Zdeněk Sklenář poprvé za více než 5 milionů korun

Umělcovy aukční výsledky v prvním pololetí

Dalším poválečným autorem, jehož dílům se na aukcích v první polovině letošního roku velmi dařilo, byl Zdeněk Sklenář. Sběratelé zakoupili 17 z 19 jeho nabízených prací za celkovou sumu vyšší než 9 milionů korun. Jednotlivé umělcovo dílo pak poprv...

Komentáře | 22. srpna 2022
Průzkum: Umění jako investici řeší sběratelé drahých děl

Průzkum: Umění jako investici řeší sběratelé drahých děl

Průzkum trhu s uměním J&T Banka Art Report 2022

Investiční a finanční motiv pro nákup uměleckých děl je pro sběratele až druhotný. Není ale nepodstatný. Nejvíce sběratelé věří, že v příštích pěti letech poroste hodnota českého poválečného a současného umění, ukázal průzkum Artplus.cz a J&T Bank...

Komentáře | 18. srpna 2022
Zobrazit všechny

Další články


<