Osmačtyřicetiletý Kokoschka přijel z Vídně do Prahy na konci září roku 1934. Přestože je v literatuře zmiňována jeho vazba na sestru, která v Praze jakožto básnířka živořila a jíž chtěl úspěšný malíř pomoci, jeho motivace změnit prostředí byla přinejmenším dvojí. O rok dříve se moci v Německu chopili nacisté a malířovi bylo záhy jasné, že svoji životní úroveň, zajišťovanou profesorským platem drážďanské akademie a výhodnou smlouvou s galerií Paula Cassirera v Berlíně, nejenže dlouho neudrží, ale že už pro něj v zemi není bezpečno. Začal se proto ohlížet po jiných trzích a odezvu nalezl zejména u švýcarských a amerických muzeí (např. Kunsthaus Zürich, Carnegie Museum of Art v Pittsburgu).

Klíčové podpory se ale dočkal z Československa, a to zejména prostřednictvím Hugo Feigla, pražského obchodníka s uměním, který mu již v prosinci 1933 uspořádal ve své galerii (dnešní Galerie Hollar) samostatnou výstavu. Feigl také domluvil portrétování v té době už nemocného prezidenta T. G. Masaryka, kterého umělec velmi ctil mimojiné i pro společnou oblibu J. A. Komenského. O deset let později se Feiglovi, jenž před válkou emigroval do Spojených států, podařilo tuto Masarykovu podobiznu prodat do zmiňovaného pittsburského muzea a výtěžek použít ve prospěch československých válečných sirotků.

Galerista také seznámil Kokoschku s tehdejšími vlivnými průmyslníky a mecenáši, jakými byl například cukrovarník Ferdinand Bloch-Bauer či stavební podnikatel František Müller. Ten si v roce 1937, nejspíš na popud Adolfa Loosa, jenž mu projektoval střešovickou vilu, pořídil jeden z Kokoschových výhledů na Prahu (obraz od dědiců v roce 1969 zakoupila do sbírek Národní galerie v Praze).

Pokud nepočítáme završující syntetické plátno Nostalgia (Scottish National Gallery of Modern Art, Edinburgh), které bylo namalováno v roce 1938 už v Londýně jako reminiscence jeho pražského pobytu, vytvořil Oskar Kokoschka v průběhu čtyř let těchto "portrétů Prahy" prokazatelně minimálně patnáct.

V prvních pragensiích si malíř zkoušel možnosti pohledů z různých stanovišť – ze Strahovského svahu, ze Schönbornské zahrady, od Křížovnického kláštera, z Kramářovy vily… "Když přijedu do nějakého města, jdu se nejprve podívat, odkud je nejhezčí výhled. – Tam si potom hledám byt," podělil se Kokoschka o svůj postup o několik let později. S tímto krédem si také v létě 1935 zřizuje ateliér ve věži neorenesančního domu Bellevue na dnešním Smetanově nábřeží, odkud vidí na celé pražské panorama, a své následující veduty maluje již výhradně tam. Malíře však i s ohledem na jeho kořeny (po otci, který pocházel ze staré pražské zlatnické rodiny, byl Čech) neokouzloval pouze vizuální ráz metropole, ale uvažoval o ní i v širších historicko-společenských souvislostech.

"Jako kdysi po pustošivé třicetileté válce byla Praha tehdy opět kosmopolitním centrem, kde si dávala poslední dostaveníčko celá Evropa. Ve srovnání s moderními světovými velkoměsty, s jejich uniformními mrakodrapy a proletářskými cementovými baráky zůstala Praha výtvorem kultivované společnosti a také se jím znovu stala. Ve středověku, v renesanci a po náboženských válkách v době baroka zde v kostelích, palácích a měšťanských domech soupeřili stavitelé, sochaři, malíři, zlatníci a řezbáři všech evropských národností, Italové, Francouzi, Vlámové, Němci a Tyrolané, s umělci domácího původu, jako by chtěli varovat budoucí generace před nesvorností a ukázat, čeho jsou národy schopny, chovají-li se lidsky a jejich šikovné ruce umějí spolupracovat," píše Kokoschka ve své autobiografii.
 

Přes počáteční malířovy obavy o živobytí byl ze strany sběratelů zájem takový, že se mu pražské obrazy prodávaly doslova pod rukama. V soupisu děl se uvádí, že k roku 1957 bylo šest pláten s touto tématikou uloženo v soukromých sbírkách v USA, tři v privátních kolekcích českých a dvě v moravských. Jednu scénu z roku 1934 zakoupila Moderní galerie v Praze za 38 tisíc korun stejně bezprostředně po jejím vzniku, jako o něco mladší vedutu vídeňská Österreichische Galerie. Když chtěla washingtonská Phillips Memorial Gallery v roce 1938 získat nejrozměrnější z těchto scén, museli se již obrátit na nové majitele (mimochodem rodinu právníka Palkovského, z níž pocházela Kokoschkova budoucí žena Olda).

První letošní červnový den bude tedy draženo v Arthouse Hejtmánek formátově druhé největší z Kokoschkových pražských pláten. Soudě dle razítka na blindrámu, prošlo i toto po svém vzniku obchodem Hugo Feigla. Jak dokládá Winklerův soupis, dílo zůstalo v Československu a podle slov Tomáše Hejtmánka jej rodina původního vlastníka prodala až v 90. letech. Na nedávných výstavách Oskar Kokoschka a pražská kulturní scéna v Řezně a v Praze byl potom tento olej prezentován jako zápůjčka z Galerie Zlatá Husa.

Obraz byl vytvořen mezi lety 1936–37 a řadí se do druhé půle malířovy série pragensií, do jejichž výrazové expresivity se začíná stále více promítat sílící hrozba další světové války. U umělce, který o sobě tvrdil, že myslel "vždy jenom v prostorových vztazích", jistě není náhoda, že je kompozice veduty pomyslně rozdělena. Prostor v levé části je v porovnání se zbytkem díla zpracován zvlášť dynamickým, důrazným a zcela rozvolněným štětcovým rukopisem, navíc se na ploše plátna objevuje motiv blesku a blížící se bouře, přepadající malířovo exilové město od západu. "Když jsem v říjnu 1938 definitivně odjížděl s Oldou Palkovskou z Prahy, zdálo se mi, že ve večerních červáncích nad řekou spatřuji poslední hodinu Evropy," vzpomínal v knize Mein Leben na dobu, kdy byl již tři měsíce československým občanem.
 

Oskar Kokoschka: Žáby, 23. 8. 1968, olej na plátně, 61 x 92 cm, cena: 37 700 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 11. 2016

Z obchodní perspektivy se z autorových krajinomaleb nejlépe prodal Istanbul (1929), a to v roce 2009 v londýnské Sotheby’s za 1,5 milionu liber. Předstihly jej doposud jen dvě rané figurální práce, obě z doby první světové války. Český trh nabídl oleje tohoto autora zatím pouze třikrát, přičemž největší pozornosti se dočkaly Žáby s podtitulem Europa’s Sunset, výrazně politicky podbarvená alegorie datovaná 23. srpnem 1968 (více zde). Obraz loni na podzim na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery vydražil za 37,7 milionu korun český kupec.