Jaká byla vaše cesta od lékaře k obchodníkovi s obrazy?

Pocházím ze sběratelské rodiny a vždycky jsem se obklopoval obrazy. Jako doktor jsem také léčil několik malířů – Jiroudka, Paderlíka, Janečka, Baucha, Hánu… Když jsem se některému z nich osvědčil, tak mi doporučili dalšího svého kamaráda malíře. V roce 1993 město pořádalo výběrové řízení na pronájem prostor na Staroměstském náměstí, tak jsem se do něj přihlásil s projektem výběru kvalitních českých a slovenských malířů. Nic moc jsem si od toho nesliboval, ale k mému velkému překvapení jsme uspěli. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Měl jsem soukromou ordinaci jako internista a současně jsem se snažil rozjet s manželkou galerii. Když jsem se z toho skoro zhroutil, protože dělat obojí poctivě bylo fyzicky i psychicky nemožné, musel jsem si vybrat, čemu dám přednost. Rozhodl jsem se, že na rok zkusím dělat galerii na plný úvazek a pak že se uvidí. A z roku je už to třiadvacet let. A kdybych byl zdráv, nikdo by mě z galerie nedostal.
 

Jaký byl profil galerie, co jste chtěl vystavovat?

Připadalo mi, že většina kvalitních malířů, které jsem mnohdy znal, byla po revoluci necitlivě odsunuta jako nežádoucí. Do umění se začala míchat politika, což by v demokracii nemělo být. Tak jsem se rozhodl, že budu prodávat převážně 20. století, od začátku do konce, ale také kvalitní autory, jako jsou Souček, Jiroudek, Janeček, Lev Šimák. Začali jsme vernisáží Jana Baucha, kterého jsem také léčil a přátelil se s ním. Byl jsem připravený, že budu muset na provoz galerie doplácet, ale k mému ohromnému překvapení se skoro všechno prodalo. V 90. letech byla Praha plná movitých cizinců a díky naší poloze, naproti Orloji, jsme měli 90–95 % klientů ze zahraničí. Za deset patnáct let se ale složení totálně obrátilo ve prospěch našich sběratelů, což souvisí s kultivací trhu s uměním.

Kdy jste začali s pořádáním aukcí?

Upřímně řečeno, pokud jsem chtěl, aby galerie neztrácela úroveň a nabídku, nic jiného nebylo možné. Lidé přestali dávat kvalitnější obrazy do komise a chtěli, aby byly nabízeny v aukci, protože předpokládali, že se prodají za víc. První aukci jsme si v roce 2001 nazkoušeli v prostorách galerie, pak jsme uspořádali první tři aukce v Rudolfinu a potom jsme se přesunuli na šestnáct let do hotelu Hilton.
 

Nejdražší obrazy, které prošly vašimi aukcemi, pocházely ze sbírky Jaroslava Borovičky. Jak jste se s ním seznámil?

V Bauchově monografii jsem se zamiloval do jednoho jeho obrazu, Žena u stolu. Strašně jsem po tom obraze toužil. Když jsem se dozvěděl, že v roce 1992 byl z NG vrácen "jakémusi" Dr. Borovičkovi, který žije v Německu v Düsseldorfu, sehnal jsem si jeho adresu a pokusil se ho kontaktovat. Napsal jsem mu asi pět, nebo více dopisů, na které k mému zoufalství neodpovídal. V té době totiž ležel v Praze v nemocnici, protože ho porazil autobus. Jednoho dne šla paní Borovičková po Staroměstském náměstí a řekla si, že se podívá, co je ten Neubert zač, když pořád píše. Tak jsme se seznámili, nejdříve s jeho paní a pak i s ním osobně. A potom jsem měl to štěstí, že jsme se blíže poznali a spřátelili se. Měli jsme podobné názory a měli rádi stejné obrazy, a tak když rekonstruoval dům, rozhodl se prodávat přes nás. Borovička měl úžasný nos, byl vlastně obrázkově geniální, tak jako třeba velký prof. Kotalík a jeho kolekce byla základem moderní sbírky Národní galerie. Ta nejlepší díla si ale nechával. Měl třeba sedm Šímů z 30. let, dlouho přemýšlel a pak vybral "ten nejslabší" obraz a ten nám dal do aukce.
 

A tím nejslabším z jeho Šímů je myšlen obraz Léda s labutí, který jste v roce 2008 vydražili za rekordních 17,2 milionu korun?

Lédu jsme dražili dvakrát, poprvé už v roce 2004. Tehdy by se prodala asi za 4 miliony korun, ale Borovičkovi se to zdálo málo, tak si ji sám koupil zpátky. Klidně nám zaplatil 10 procent penále za zmařený prodej. Po čtyřech letech se ukázalo, že věděl, co dělá, že to je obraz, který má mnohem vyšší cenu. Dneska by se samozřejmě prodal ještě dráž. Prodávali jsme ale i jiné velké sběratele i několik dalších restitucí. Za ta léta to byly desítky Špálů, Fillů, Kubínů, Toyen, Štyrských…

Co sbíráte vy sám? 

Pro mě je srdeční záležitostí hlavně již zmiňovaný Jan Bauch, o kterého jsem na sklonku jeho života pečoval a měl jsem možnost ho blíže poznat a hodiny a hodiny s ním rozprávět. Hodně vzpomínám také na Josefa Jíru, se kterým mě seznámil právě Bauch. Sjel se mnou na Malou Skálu za ním do ateliéru a Jíra mi tehdy kvůli Bauchovi udělal laskavost, že mi nabídl, že mi prodá kterýkoliv obraz, který si vyberu. Ukázal mi svůj zlatý fond, asi dvacet pět superkvalitních obrazů, ale na mě to působilo paradoxně tak ochromujícím dojmem, že jsem si nedokázal vybrat. Mně se totiž líbily všechny. On říkal: "Děláte chybu, doktore, já vám už to nikdy nenabídnu." A taky že ne, i když jsme se stali za ta léta dobrými přáteli. A vlastně díky němu jsem poznal Romana Brichcína, dalšího velkého malíře, o kterém vím, že patří mezi nejlepší, a těším se na jeho další díla.
 

Je pravda, že mezi lékaři je hodně sběratelů? Máte tu zkušenost?

Máme řadu lékařů, kteří jsou našimi klienty a sbírají, ale na první místo bych dal právníky. To je dnes asi největší, nejsilnější a patrně i nejbohatší sběratelská skupina. Doktoři, jak se jím začínají zdvihat platy, tak teprve začínají sbírat. Ale musím přiznat, že většina z nich obrazy miluje. Vždyť to krásné patří jako věčná kompenzace k všemu tomu utrpení-pomoci v souboji mezi životem a smrtí.

Jaká je vaše role v galerii dnes?

Po třiadvaceti letech jsem odborným poradcem nových vlastníků. Loni jsem galerii prodal skupině investorů, našich někdejších klientů, kteří jsou stejně jako my zaměřeni výhradně jen na kvalitní malbu a kteří měli zájem, abych se na směru i fungování galerie dál podílel. Teď se potřebuji dát zdravotně do pořádku, prodělám dvě operace, na půl roku se trochu stáhnu, ale počítám, že pak se zase vrátím. Spolupráce bude jistě dobrá, mají schopného jednatele Jana Kašpara, kvalitního historika umění Petra Šedu, výborného manažera Marka Prokůpka a skoro třicet znalců umění, na které se obracíme, jako pojistky před falzy. Jsou prostě solidní.

_________________________________________________________________________

Vladimír Neubert (71) působil v 70. a 80. letech jako internista v nemocnicích v Motole a Na Homolce. V roce 1993 založil Galerii Art Praha, která se od roku 2001 věnuje také aukcím. Každoročně pořádá dvě až tři aukce, ta nejbližší se uskuteční v neděli 12. listopadu. Galerie Art Praha byla první českou aukční síní, která vydražila dílo za více než 10 milionů korun. O tento rekord se v září 2006 postaral obraz Josefa Čapka Koupel nohou, který stejně jako řada dalších stěžejních děl, která prošla aukcemi galerie, pocházel ze sbírky Jaroslava Borovičky. Tento významný sběratel a galerista byl na konci 50. let za svou obchodní činnost odsouzen do vězení a jeho sbírku více než 400 obrazů a kreseb si mezi sebe rozdělily Národní galerie a nově zřizované krajské galerie. K restituci Borovičkovy sbírky došlo až v 90. letech. Z nejnovějších prodejů Galerie Art Praha můžeme zmínit letošní rekord obrazu Dívka v modrém od Jana Preislera, který na dubnové aukci vystoupal z 1,2 na 9,5 milionu korun.

Rozhovor původně vyšel v zářijovém čísle Sběratelských novin