Soubor ilustrací k údajně nejstarším dílům českého písemnictví Mikoláš Aleš vytvořil v roce 1884, tedy bezprostředně po cyklu čtrnácti lunet pro Národní divadlo, které mají stejnou literární předlohu. Veřejnost se s nimi měla možnost poprvé setkat až o dva roky později, v létě 1886 v několika sešitové výpravné edici vydané pražským nakladatelem Aloisem Wiesnerem.

"Naše Rukopisy sobě takového vydání dávno již zasloužily, neboť v těchto básnických skvostech krásy velebné i líbezné ctíme a milujeme pozdrav i odkaz hrdinných otců svých, klasaické svědky vysoké osvěty našich předků, nevyvratné důkazy, že Čech, Slovanem zůstávaje, s jinými národy na stejné duchovní výši stál a zbraněmi svými i zbraněmi západu západ odrážel. (…) Illustrace jsou pracemi Mikuláše Aleše, umělce na slovo vzatého, který nám v Národním divadle podal tolik skvělých dokladů svého uměleckého tvoření, postupujícího v duchu ryze národním. Aleš vykouzlil pro podnik tento celou řadu mocných i půvabných obrazů a svěžích výzdob a příkras, které zajisté svým ryze českým a slovanským rázem, původností a působivostí dojdou všeobecného uznání," avizovaly projekt začátkem června Národní listy.
 

Rukopis Zelenohorský a Královédvorský, skovstné obrazové vydání, ilustroval Mikoláš Aleš, slovní část podává František Zákrejs, vydal Alois Wiesner, Praha 1889

Plánováno bylo osm až deset sešitů, nabízených po 40 krejcarech. Bližší okolnosti projektu nejsou zpracované, lepší načasování vydání si však Alois Wiesner sotva mohl přát. Začátkem roku vyšel v časopisu Athenaeum, který redigoval T. G: Masaryk, článek filologa Jana Gebauera, který zpochybnil pravost obou rukopisů. Následující série polemik na stránkách odborného a denního tisku i nejrůznějších debat a demonstrací bývá v historiografii označována za "velké rukopisné boje roku 1886".

Přijetí Alšových kreseb nebylo zdaleka jen pozitivní, mimo jiné i proto, že nakladatel František Šimáček současně vydal v reedici Rukopis Královedvorský se staršími ilustracemi Josefa Mánesa. Až brutální byl ve své recenzi Julius Grégr, vydavatel Národních listů. Pět týdnů po výše citovaném nadšeném avízu napsal: "Při dostihách dvou nakladatelů illustr. RKho spatřujeme však hned při prvních, nám zaslaných sešitech, konkurenci i velice nerovnou. I ten, kdo není znalcem děl illustrovaných, pozná na první pohled, že se kresby p. Alešovy ani z daleka nemohou rovnati kresbám Mánesovým. (…) K uměleckému znázornění tak vzácných starých českých poesií a starých hrdinských postav nestačí jen vykreslení hrozných nevkusných beranic, velkého vousu visícího jako židovské pejsy, a dlouhých rozcuchaných vlasů. Tu je potřebí pohroužit se hlouběji do ducha básně a doby, činit potřebná pilná studia a spracovat svědomitě látku. Práce tak mělká, povrchní a ohyzdná nestojí ani za papír a náklad." (plný text) Komerčně však podle všeho šlo o úspěch, o tři roky později celý soubor vyšel také ve formě reprezentativní stoosmdesátistránkové  knihy (zde).
 

Kresba princezny Kublajovny se váže k několika veršům básně Jaroslav, která vypráví o vpádu Mongolů do Českých zemí v roce 1241. Záminkou podle Rukopisu Královedvorského byla vražda dcery Kublajchána. "Jako zoře za jitra se stkvěje, když nad temné lesy vzejde, tak se dcera Kublaje chána rozenou i strojnou krásou stkvěla. Oblečena byla všecka v zlatohlavě, hrdlo, ňadra rozhalena měla, věnčena byla kamením i perlami. Divili se Němci kráse takové, záviděli bohatství jí velmi, střehli jí pouti její dráhu, vypadli na ni mezi stromy, zabili ji a pobrali zboží. Když to slyšel Kublaj, chán tatarský, co se stalo s dcerou jeho drahou, sebral voje ze všech zemí hojných, táhl s vojskem, kam slunce spěje," zní příslušná pasáž v převodu do moderní Češtiny.

František Palacký, který v pravost Rukopisů věřil, ve své studii Vpád Mongolů v roce 1241, kterou vydal Německy roku 1842, zdůrazňuje, že text Rukopisu je třeba chápat především jako báseň. Skutečnost, že se zde objevuje jméno Kublajchána, který stanul v čele mongolské říše až o dvacet let později, Palacký nevnímá jako problém, naopak mu pomáhá datovat rukopis do druhé poloviny 13. století. "Pro básníka je Kublaj apelativum a znamená 'tatarský chán' vůbec; proto by se zde výrazy 'Kublajevic' a 'Kublajevna' měly asi nejsprávněji překládat jako 'potomci Čingischánovi'. Dokazuje tím však zároveň, že báseň mohla vzniknout až po roce 1259."
 

Kresba, jak dokládá přípis na zadní straně, zůstala v držení rodiny nakladatele Aloise Wiesnera až do roku 1946. Jako zápůjčka z majetku Wiesnerovy vnučky byla také v roce 1932 vystavena na Alšově retrospektivě, kterou k umělcovým nedožitým osmdesátinám, uspořádal SVU Myslbek. Alois Wiesner (1852–1924) byl významnou postavou pražského kulturního života. V roce 1882 převzal knihařskou firmu Františka Brožíka (staršího bratra malíře Václava Brožíka) a současně s ní i vydávání literárně-uměleckého časopisu Ruch. Na konci roku 1886 pak na Senovážném náměstí otevřel galerii stejného jména (více zde). Na první výstavě vystavil obraz Julia Payera Záliv smrti, první verzi pozdější monumentální malby, která je dnes v Geofyzikálním ústavu Akademie věd.