K tradici započaté Mikulášem Lehmannem a Aloisem Wiesnerem (zde) se připojil František Topič, který otevřel svůj podnik na Národní třídě na sklonku 19. století. Pořádání výstav výtvarného umění ve vlastních prostorách navazovalo na podnikatelský fundament celého podniku, kterým byla rozsáhlá nakladatelská a knihkupecká činnost. Kurátorské směřování salonu ovlivňovali vedle samotného nakladatele i jeho spolupracovníci. V devadesátých letech to byl malíř Viktor Oliva a bratři Antonín a Zdeněk Schulzovi, poté Karel Šimůnek a v období po vzniku republiky znovu především Antonín Schulz.

Reklama Topičova salonu 1919

Topičův salon v průběhu své historie hostil zásadní prezentace významných uměleckých skupin i jednotlivců. Byly zde pořádány výstavy Umělecké besedy, první členské výstavy Mánesu, Osmy, Tvrdošíjných, Hollaru a dalších. Výjimkou nebyly ani prezentace z oblasti užitého umění. Důraz na výstavy grafických děl korespondoval s nakladatelským působením, v jehož rámci byla vydávána řada prací soudobých grafiků.

V zimě roku 1921, v čase krátké poválečné konjunktury bylo otevřeno Umělecko-průmyslové oddělení v prvním patře vlastní budovy, kde byly nabízeny výrobky výtvarných družstev Artělu, Pražských uměleckých dílen, Zádruhy, diletujících soukromníků a sklářských firem, doplněné předměty podle návrhu českých, slovenských a francouzských výtvarníků. Příkladem mohou být šperky z rohoviny a kosti podle návrhů Jana Zrzavého nebo textilní kompozice Raimonda Duncana. Prodej a prezentace předmětů užitého a dekoračního umění měly zároveň osvětový charakter spojený s hledáním moderního národního výrazu v této oblasti. Tyto aktivity byly doprovázeny vysvětlujícími a propagačními texty ve vlastních tiskovinách doprovázené bohatou fotografickou dokumentací.

Reklama nakladatelství Františka Topiče 1928

Prostory Salonu na Národní třídě zaujímaly 1 500 m² plochy vybavené více než padesáti výkladními skříněmi. Závod zajišťoval také dovoz cizojazyčné literatury, z níž nejobsáhleji zastoupená francouzská produkce čítala na čtyřicet tisíc svazků. Výstavní tradice pod vedením Václava Poláčka pokračovala v rozvinuté podobě i po roce 1936, kdy byl Salon koupen spojenými podniky Jaroslava Stránského. Vedle možnosti získání výtvarných děl z aktuálních výstav zprostředkovávala firma nákup a prodej staršího umění podobně jako ostatní galerie. Ve stálé nabídce byly malby žijících i starých mistrů, grafické listy a reprodukce, sochy a předměty uměleckého průmyslu. Po úmrtí majitelova syna Jaroslava, kdy byl závod prodán, byla uvolněna do dražby i firemní sbírka spolu se soukromými kolekcemi Františka Topiče a jeho snachy Milady Topičové.

Po desetileté disponentské praxi v Topičově salonu, těsně před vypuknutím první světové války, otevřel roku 1913 svou galerii na Národní třídě Karel Jan Rubeš. Na pravidelných měsíčních výstavách poskytoval prostor pro díla druhé poloviny 19. století spolu se soudobou tradičněji orientovanou tvorbou začínajících i zavedených autorů. Výjimkou nebyly ani prezentace umělců ze zahraničí.

Reklama Rubešovy galerie 1920

Vedle obvyklých způsobů obchodování s uměleckými díly provozovala Rubešova galerie také aukční oddělení řízené Rudolfem Weinertem. Koncem roku 1937, v rámci příprav na stěhování do nových prostor v paláci Platýz, byl nabídnut umělecký majetek galerie ve dvou dražbách pořádaných ve vlastní režii. Stejně jako Topičův salon, působil Rubešův podnik až do začátku padesátých let, kdy byl komunistickým režimem zlikvidován.