Po zběžném prolistování může kniha Michaela Třeštíka vyvolat rozpaky. Jak chce někdo vměstnat do tabulek a grafů sběratelství – svět poznamenaný tolika kladnými i zápornými emocemi? Původním školením je autor architekt urbanista a tak se systematičností sobě vlastní sumarizoval vlastní letité zkušenosti a postřehy o sběratelství i o věcech sounáležitých na přehledném půdorysu. Nechybí však odstup a potřebná špetka sebeironie.

Třeštík postupuje důkladně a také důvtipně, tu a tam vkládá mezi zásadní poznatky osvěžující, ryze subjektivními postřehy. Například si stojí za tím, že i sebelepší obraz se časem „vykouká“. Nikdo z nás si to ovšem na citované Moně Lise nemůže ověřit, neboť nebude mít tu příležitost s ní setrvat tak dlouho. Mám ovšem zato, že do interakce s obrazem vstupují mimoumělecká témata a jiná než obsahová poselství, která se v čase proměňují a vztah k dílu mohou regenerovat.

Vymezení tématu

Třeštík zasvěcuje čtenáře do celé struktury pojmu sběratelství – proč sbírat, jaké jsou před námi kategorie a možnosti a jaký má sběratelství dopad na širší společenský a také odborný kontext (bez fenoménu sběratelství by neexistovala řada vědních oborů). Vášnivou a často víc než spontánní posedlost získávat nejrůznější „předměty touhy“ charakterizuje několika pro něj zásadními kategoriemi: nepotřebnost, shromažďování, množství, jedno vlastnictví, dlouhodobost, úsilí, motivace, výběr a vědomí náležitosti a sběratelské držení věcí – čili jejich konzervace, třídění a inventarizace.

Bere v úvahu řadu akademických definicí sbírání a sbírek, všímá si s trochou všetečnosti jejich nepřesností a omezení. To však v případě činnosti, kterou se zabývá tak široká škála individuí a odborných i laických skupin musíme nutně předpokládat, neboť jedna položka může fungovat zároveň v kolekcích s různými motivacemi (autorství, období, materiál, funkce, atd.), tudíž i z hlediska typologie se nám některé sbírky v různých bodech mohou přetnout, případně se jako améby přelijí do dalších témat a kategorií. Sám dokumentuje nepevnost schémat a dělení na svém setkání s jedinou kresbou Michala Ranného, která původně jako solitér postupně iniciovala další témata a nové kategorie jedné linie jeho sběratelského úsilí.

Je nefinanční, nadčasová hodnota sbírky koncept, který byl celým tím mnohaletým vzrušujícím pachtěním naplněn, je to „osobní estetický přínos“, s kterým byla díla či předměty prozíravě a navzdory všemu a všem vybírána? Sbírka je bezesporu dílo samo o sobě. Její cíle se však mohou měnit a stane se například projevem altruismu a postupně i určitým zaběhnutým stereotypem, jako v případě Jindřicha Waldese, který ve své vášni ještě zohlednil lidskost a přátelství a rezignoval na ideální obrysy svého záměru. Je tím hodnota oslabena? Myslím, že naopak. Opět se jen těžko můžeme striktně řídit definicí.

Vztah sběratelů a trhu má tolik aspektů a je v takovém sepětí, že je takřka nemožné vylíčit jejich vzájemný souběh. Autor předestírá, nakolik je ekonomika trhu s uměním vrtošivá, nespoutaná a často šokující zejména na povrchu, kdežto ve spodním proudu lze vypozorovat určité setrvalé a logické trendy. Osobně pochybuje, že v době krize na finančních trzích trh s uměním posiluje (V této otázce Třeštík zastává odlišný názor než Thompson, ačkoliv jinak je jejich rozdílné výchozí pozice vedou často ke shodě. Recenze Thompsonovy knihy Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů zde). Líčí instituty trhu a způsoby, jakými sběratel s nimi komunikuje, či naopak může být komunikován těmito aktéry.

Jak dál

Jak vlastně člověk propadne touze vlastnit soubor svých vyvolených předmětů? Je to jedna z vrozených dispozic? Je to záliba typicky mužská? Jaký je psychologický portrét sběratele – to vše jej zajímá na cestě do sběratelovy duše. Když přichází na trh, čeká na něj mnoho úspěchů a slasti, je však vystaven i utrpení a nástrahám, které jej zocelují. Magickým prostředím je aukce, kdy i ostřílený matador může propadnout nekontrolovatelné touze a soutěživosti.

Třeštík ve své důslednosti dochází i k otázce konce či pokračování sbírky a ohledává možnosti, jak s ní naložit po sběratelově odchodu. Způsoby jak předejít jejímu rozklady jsou více méně akademické a historie českých soukromých sbírek to bohužel jen potvrzuje.

Jaký je charakter investic do umění a co to sebou pro investora všechno přináší, jak se mohou přístupy sběratele a investora prolínat a v čem, jak se investice propadají a kdy mohou růst rozpracovává podrobně a zasvěceně v samostatné kapitole. Podobně jako Thompson uvádí na pravou míru mýty o závratném zhodnocování vložených investic a podobně jako on se dotýká povahopisu galaktických sum za některá díla obchodovaná v nedávné minulosti. Investice do umění nejsou jen nezbytné pro trh samotný, ale udržují v běhu celý umělecký provoz. Záleží pak na tom, v kterém „patře“ provozu a v jakém kontextu se uskutečnily.

V závěru nazvaném Myšlení o umění autor seznamuje adepty sběratelství a investování s dostupnou literaturou. Neomezil se pouze na její výčet, ale každou položku jednotlivě charakterizuje se všemi klady i zápory. Třeštíkova kniha není jen kompletní servis pro nováčky a tápající. I když s některými závěry nemusíme vždy bez výhrad souhlasit, má mnoho inspirativních cestiček i pro každého zasvěcence.

Michael Třeštík: Umění sbírat umění / Gasset Praha 2010 / 180 stran / 227 Kč