František Šmejkal o orfeovském cyklu v malířově monografii z roku 1988 píše jako o souboru stojícím na počátku malířova zralého pozdního díla, jehož dominantním tématem je samotné světlo. "Světlo je zkrátka novým hmotným médiem jeho obrazů, jehož prostřednictvím vyjadřuje své básnické představy o vnějším a vnitřním světě člověka, jako dříve vyjadřoval abstraktními znaky a konkrétními přírodními objekty," píše Šmejkal a pokračuje: "Na počátku tohoto období stojí dva rozsáhlé obrazové cykly, Orfeus (1957–1958) a Pád Ikarův (1958), v nichž se Šíma vrací ke svým starým mytickým tématům, jež však nyní nabývají zcela nových podob významů. Orfeus, bájný antický pěvec, se proměnil v nehmotnou substanci, v transparentní obdélníkové pole, zaplavující svou září temnoty okolního prostoru, v světelný sloup, majestátně se vznášející v chvějivém, zlatavě okrovém prostředí, v úzkou bránu, vedoucí z hmotného světa smyslových počitků a utilitárních zájmů do světa abstraktních pomyslů a duchovních hodnot. Harmonická kompozice Orfeů, založená na pravoúhlém protínání vertikál světla a horizontál země, je výrazem klidu, jasu a smíru, vnitřní vyrovnanosti a někdy až hieratické vznešenosti." 
 

Věra Linhartová v roce 1968 obdélníkový motiv interpretovala jako zrcadlo a bránu smrti: "'Zrcadlo' nabývá v Šímově díle své poslední podoby a smyslu v cyklu Orfeů (asi 1957–59), ale také v řadě průbuzných Krajin-světel, Průhledů, Nesených světel aj. z téže doby. Zde se stává zrcadlem bez obrazu, světelným obdélníkem, iradičním polem; jeho obrys není vyznačen souvislou linií, nýbrž je nejčastěji příčně šrafován, způsobem, který připomíná optický jev rozkladu světla, procházejícího úzkou štěrbinou, na paralelní černé a bílé pruhy. Není to už neprůhledné zrcadlo tůní a stojatých vod, nýbrž transparentní plocha, prozařovaná 'zevnitř' nebo z 'druhé strany'. Princip zrcadla je ve svém posledním významu také průhledem a místem přechodu do jiného světa, 'zrcadlo' je tedy také branou smrti, dějištěm poslední přeměny člověka. (…) Ze všech smrtelníků je to pak právě jediný Orfeus, jemuž bylo dopřáno projít tělesně touto branou tam i zpět: a je to básník, který jediný je schopen 'procházet branou' mezi viditelným a neviditelným a který, protože nazírá obojí podobu světa a života, skutečně také 'zastavuje smrt', neboť ji ruší jako hranici."

Karel Srp se v knize Josef Šíma: Návrát Theseův přiklání spíše k interpretaci Věry Linhartové: "Po vzoru soudobých teorií přístupu k modernímu obrazu by však roli Orfea na sebe spíše měl přijmout divák, ocitající se před tainarskou branou. Rozhodnutí, zda do ní vstoupí, zůstává na něm. Ztotožnění Orfea s branou-polem-otvorem není tak jednoznačné, stejně jako proces, jenž by měl při průchodu touto branou nastat. František Šmejkal si jej nejspíš spojil s orfickým mystériem, nikoliv s mezí, za níž tkví říše stínů."
 

V Šmejkalově knize najdeme sedm obrazů Orfea, včetně jedné verze ve formě skleněné vitráže. Karel Srp reprodukuje hned dvacet různých variant na plátně i na papíře. Černobílou fotografií je mezi nimi zastoupen i obraz ze soukromé sbírky v Remeši, který bude koncem měsíce dražit Galerie Kodl (aukční katalog provenienci díla ani jeho výstavní a publikační historii bohužel nezmiňuje). 

Druhý obraz, který bude již tuto neděli dražit společnost European Art, není podle všeho v Šímovské literatuře zatím podchycen. Karel Srp ve svém posudku uvádí, že byl pravděpodobně vystaven v červnu 1959 v pařížské galerii Paula Facchettiho, který Šímu v 50. a 60. letech zastupoval a kterému se podařilo vrátit jej na mezinárodní scénu. "Důležitá je sbírka, ze které obraz pochází: jeho prvým majitelem byl básník a esejista André Rolland de Renéville, s nímž se Šíma již znal z období Vysoké hry, k jejímuž okruhu Renéville patřil. Renéville (…) na Šímovu výstavu ve Facchettiho galerii napsal recenzi (J. Sima et la Peinture, Aujourd´hui 21, březen-duben 1959, s. 26)," píše Karel Srp a dodává: "Tento obraz ze souboru Orfeů je mimořádně vypjatý, sestává se z několika světelných vrstev, z úzkého pruhu 'pole' při spodním okraji plátna, z pomyslné projekční roviny, připomínající filmové plátno, a vynořujícího se azurového jevu, nabývajícího na tělesnosti a zase se ztrácejícího z pozadí. Ostatně Šímu podle legendy název souboru obrazů napadl po návratu z kina, kde viděl Cocteaův film Orfeus (1950). Lze jen fabulovat, že v azurovém obrazci byl přítomen stín Eurydiky."
 

Českými aukcemi v minulosti prošly již tři jiné varianty Orfea, nejdráže se prodal na výšku orientovaný obraz, který předloni dražila Galerie Kodl a který vystoupal z necelých 3,5 milionu na 5,52 milionu korun. Obraz dražený společností European Arts bude startovat na částce 2,5 milionu (+24 % provize), obraz nabízený Galerií Kodl, který je výrazně většího formátu, bude vyvoláván za 5,5 milionu korun (+ 20% provize). Galerie Kodl bude současně dražit ještě tři další Šímovy obrazy a čtyři malířovy kresby a akvarely.
 

VÝSLEDKY AUKCE

Josef Šíma: Orfeus, European Arts                      3 844 000 Kč 
Josef Šíma: Orfeus, Galerie Kodl                         7 560 000 Kč