Pablo Picasso: Le Rêve / 1932 / olej na plátně / 130 x 97 cm 

 

Obraz byl pojištěn, a tak Wynn začal vymáhat kompenzaci na pojišťovně. Jelikož má diagnostikovanou poruchu periferního vidění, nemohla pojišťovna jeho nárok odbýt, přestože byl sám původcem poškození. Předmětem sporu se stala hlavně otázka, jak určit cenu takto výjimečného díla. Smlouva byla nastavena tak, že v případě poškození díla, pojišťovací ústav vyplatí tzv. reprodukční cenu, která byla při sjednání pojistky stanovena na 90 milionů dolarů, nebo cenu obvyklou (fair market value), podle toho, která z obou cen bude v daný okamžik vyšší.

Wynn vcelku pochopitelně nárokoval vyplacení pojistky z částky 139 milionů dolarů, za kterou byl obraz před incidentem ochoten koupit Steve Cohen, známý sběratel moderního a současného umění, který například v roce 2005 od Charlese Saatchiho koupil slavného Hirstova žraloka. Pojišťovna naopak tvrdila, že cena sjednaná mezi Wynnem a Cohenem není cenou obvyklou, kterou lze dosáhnout na trhu za standardních podmínek.

Obraz Le Rêve pochází z roku 1932 a je považován za jedno z Picassových nejzásadnějších pláten. Zobrazuje snící malířovu milenku Marii-Therese Walter. Krátce po dokončení byl reprodukován v Cahiers d'Art, kde kritici Picassa přirovnávali k Rembrandtovi či Michelangelovi. Od roku 1941 byl součástí prestižní sbírky Victora a Sally Ganzových, ze které byl podán až v roce 1997. Jejich pozůstalost byla tehdy rozprodána na aukci Christie's a nový majitel obraz získal za 48,4 milionu dolarů. Wynn jej zakoupil až následně za nezveřejněnou částku, jež se měla pohybovat kolem 65 milionů dolarů.

Odhadcem, který měl obě strany sporu rozsoudit, byl jmenován Victor Wiener, dlouholetý prezident Appraisers Association of America. Měl stanovit obvyklou cenu obrazu Le Rêve a vyčíslit procentuální škodu, jež poškozením vznikla. Jinak řečeno, Wiener musel určit, zda nárokovaných 139 milionů dolarů představovalo obvyklou cenu na trhu, nebo zda šlo o anomálii. V Česku pro oceňování uměleckých děl neexistuje jednoznačná metodika, ve Spojených státech však funguje hned několik asociací odhadců a oceňování umění lze vystudovat i jako samostatný univerzitní obor. 

Jak tedy Wiener postupoval? Nejprve musel definovat účel posudku (poškození), podle čehož na základě standardů USPAP (Uniform Standards of Professional Appraisal Practice) určil i způsob oceňování díla a relevantní trh (aukční trh). Wiener dále zasadil dílo do kontextu, aby věděl, s jakými dalšími Picassovými obrazy může Le Rêve srovnávat. Najít na trhu obdobné dílo nebyl vůbec snadné, neboť takovéto obrazy jsou většinou prodávány privátně přímo z jedné sbírky do druhé. Málokterý galerista si může dovolit takto drahý kus dlouhodobě držet. K jaké částce Wiener nakonec dospěl, není známo. Uvedl pouze, že cenu 139 milionů dolarů za cenu obvyklou nepovažoval.

Privátní prodeje jsou svébytnou kategorií trhu s uměním, která se řídí svou vlastní logikou. Horentní částky při privátních transakcích mnohdy spíše než o tržní ceně díla vypovídají o citové vazbě kupce k němu. Jako příklad lze uvést Portrét Adele Bloch-Bauer I. od Gustava Klimta (zde), který krátce před Wynnovým Picassem koupil privátně Ronald Lauder za – v tu chvíli rekordních – 135 milionů dolarů. Pro Laudera, který se jako sběratel specializuje na rakouské umění přelomu století a na německou modernu, šlo o srdeční záležitost. Byl proto za obraz ochoten zaplatit víc, než za kolik by se patrně v té době prodal v aukci. A právě na tento prodej se odvolával i Steve Wynn. Nechal se slyšet, že chtěl, aby se o jeho Picassovi hovořilo jako o novém rekordu. Le Rêve tedy především musel být dražší než Klimtova zlatá Adele. 

Jednou z hlavních podmínek pro to, aby se sjednaná cena mohla považovat za cenu obvyklou, je také transparentnost transakce. V případech takto exkluzivních privátních prodejů ale smluvní strany často uzavírají dohodu o mlčenlivosti. Dobrat se relevantních informací je pak prakticky nemožné. Dalším kritériem, které musí být splněno, aby bylo možné hovořit o ceně obvyklé, je, že podmínky transakce jsou nastaveny tak, aby jich mohl dosáhnout i jiný kupec. Při privátních prodejích ale není ničím neobvyklým, že kupující část ceny uhradí jiným výtvarným dílem, o které má naopak zájem prodávající, nebo je stanoven splátkový kalendář. Těžko pak hovořit o tom, že případný jiný zájemce by měl stejné podmínky.

Pokud jde o stanovení vzniklé škody, je otázka, zde celý incident a s ním spojená publicita cenu díla spíše ještě nezvýšily. Negativní událost nemusí mít na cenu nutně negativní vliv. Obzvláště v případech, když se dílo díky takovéto události objevuje v mediích, což z něj činí mimořádný a nenahraditelný kus. Jistý galerista ze San Franciska, z jehož galerie letos o prázdninách zloděj odcizil Picassovu skicu, například zvedl cenu, po získání díla zpět, z původních 275 tisíc dolarů o plných 100 tisíc. Ukradený a znovu nalezený Picasso byl najednou mnohem atraktivnější.