Bohumír Matal (1922–1988) byl nejmladším členem Skupiny 42. Od hlavního teoretika skupiny Jindřicha Chalupeckého jej dělilo 12 let. Vzhledem k tomu, že byl během války po dobu tří let internován v pracovních táborech v Lohnbrücku a v Oswitzu, se ke skupině připojil teprve v roce 1945. Před nástupem na nucené práce absolvoval brněnskou střední uměleckořemeslnou školu a krátce stihl pracovat v Praze u kresleného filmu. 

Se Skupinou 42, do jejíhož okruhu se dostal skrze Ivana Blatného, tak poprvé vystavoval až v roce 1946 v brněnském Domě umění. Od července stejného roku pak byla pětice jeho děl součástí pařížské výstavy Art tchécoslovaque 1938–46 v galerii La Boëtie, jejímiž kurátory byl Paul Eluard s Josefem Šímou. Přehlídka, na níž Matal patřil k nejmladším zastoupeným autorům, měla představit to nejlepší, co vzniklo během vyznačených let.
 

Když v roce 1946 Jiří Kolář básnicky pro sborník Život charakterizoval své druhy ze skupiny, napsal o Matalovi, že "lpí na místě a hodině v níž žije". V duchu takového zakotvení v přítomnosti ke konci skupinového období vznikla dvě plátna reagující na historické okolnosti – olej Válka (Muzeum města Brna) a Únor. Působivý velkoformátový obraz je situován do městské scenérie, tak jak se jí soustavně věnoval paralelně i v cyklu Člověk ve městě, město v člověku (1947–49). Hluboký průhled do ulice ověšené rudými prapory je v popředí zahrazen skupinou bytostí, jakýchsi mašinistických figurálních fantomů, které sami dřímají červené vlaječky. 

Obraz odpovídá Matalově charakteristické barevnosti hnědých a okrových tónů, zde doplněné červenými a modrými akcenty. Motiv praporů a vlajek, který zobrazení města časově ukotvuje, tehdy šestadvacetiletý Matal uplatnil např. i v dílech Chodec (Galerie výtvarného umění v Ostravě) nebo Žena ve městě (Moravská galerie v Brně) z téhož roku. Nálada obrazu odpovídá tomu, že nástup komunistické vlády představoval pro Matala traumatizující zkušenost a se svým odporem k ní se nijak netajil. Historička umění Martina Švikové v souvislosti s obrazem zmiňuje, že se jej Matal dokonce pokusil zničit.
 

Matal svůj odmítavý postoj vůči novým společenským poměrům znovu aktivně projevil, když v listopadu 1948 připojil v Akademické kavárně v Brně společně s Františkem Foltýnem, Janem Skácelem, Josefem Kainarem a dalšími svůj podpis pod skupinové provolání na obranu moderního umění. Narozdíl od některých uměleckých kolegů Matal svůj podpis neodvolal a, jak později vzpomínal Ludvík Kundera, v Zemědělských novinách zakrátko vyšel článek pranýřující toto vystoupení jako "pokus zbytků surrealistů zformovat skupinu, jež měla být namířena proti snahám umělců, kteří pokrokovost chápou bez postranních úmyslů".

Matalovy obrazy se pak terčem kritiky staly ke konci roku 1949. V novinách byla otištěna půl strana textu jakéhosi diletujícího kritika, která reagovala na jeho díla vystavená na poslední skupinové výstavě Spolku výtvarných umělců Aleš v Domě umění: "O Bohumíru Matalovi jsme již dávno předpokládali, že uznal dřívější chybnou cestu. Ale dnes vidíme při pohledech na jeho Brno, nebo dokonce na jeho Bicykly na balkoně u okna (!), že tomu tak není. Nás hlavně zajímá, jak daleko pochopil Matal důsledný převrat našeho života, náš obrat k realismu a optimistickému budování a chce-li tomu také jako malíř přispět. Tak, jak se Matal vyjadřuje malířsky, je ve svém základu pochybné a škodlivé." Matal se po dobu následujících 6 let stáhnul do vnitřního exilu svého ateliéru.
 

Vzhledem k přetrvávajícímu prosazování metody socialistického realismu byl ale Matal terčem kritiky ještě v roce 1955. Tehdy byl v deníku Rovnost publikován na konto výstavy v brněnském Kabinetu umění, která připoutala mnoho pozornosti, pamflet K tomu nelze mlčet: "Nelze připustit, aby si kdokoli dovoloval křísit v našem umění hnilobné, na hony páchnoucí estetické teorie a záludně je zanášel do řad našich umělců. Proti takovým pokusům je třeba se vzbouřit." Text donutil autora katalogového úvodu, teoretika a umělce Václavy Zykmunda, k poněkud oportunistické sebeobhajobě: "Po vyjití článku v Rovnosti rozvířily se v Brně snahy některých reakčních intelektuálů využít Matalovy výstavy k projevům proti socialistickému realismu. Jakékoli snahy tohoto druhu pochopitelně nejrozhodněji odsuzuji."

Přestože dva roky poté se podobná konfrontace rozvířila u příležitosti jeho ostravské výstavy, s rokem 1957 a opětovnou možností zakládat tvůrčí skupiny se však Matal ve skupině Brno 57 vrátil na scénu a v následujících desetiletích pro brněnskou výtvarnou scénu sehrál důležitou roli.
 

Obraz Únor bude na nedělní aukci Galerie Kodl startovat na částce 1,1 milionu korun (+ 20% provize), což je dosud nejvyšší vyvolávací cena za Matalovo dílo. Za více než milion korun byly v posledních pěti letech na českých aukcích prodány již čtyři umělcovy obrazy. Aukční rekord drží od loňského června obraz Deštníkář z roku 1946, který na aukci Arthouse Hejtmánek vystoupal ze 744 tisíc na téměř 1,74 milionu korun. Na mezinárodním trhu je Matalův rekord ještě o 300 tisíc vyšší. Čtyřmetrový obraz Milenci z roku 1956 se v roce 2011 na aukci sbírky Hascoe prodal za více než 2 miliony korun. Na loňské aukci A Different Perspective společnosti Sothebyʼs se této částce přiblížil obraz Žena v červeném z téhož roku.