Prodej obrazu Eva byť jen za vyvolávací cenu by byl Kokoliovým novým aukčním rekordem. Ten stávající má hodnotu necelých 600 tisíc korun, privátně ale již svá díla za částky přes milion korun prodává. Nutno též dodat, že takto rozměrný Kokoliův obraz se v aukci dosud neobjevil. Umělcův profil zaměřený na jeho zkušenost s trhem s uměním jsme přinesli v Ročence ART+ 2020. 
 

Vladimír Kokolia: Prodat obraz mi už nevadí

Vladimír Kokolia patří k nejosobitějším autorům malířské generace 80. let. Napsat o něm článek z perspektivy trhu s uměním však není úplně snadné, neboť dostupných dat není mnoho a autor sám problematiku svých prodejů aktivně neřeší. V aukcích jeho obrazy dosahují poměrně vysokých cen, jde však o ojedinělé případy, neboť Vladimír Kokolia tento způsob prodeje nevyhledává a soukromí sběratelé, v jejichž sbírkách se jeho práce nacházejí, si je obecně spíše drží. Primární prodeje si dříve Kokolia obstarával sám, dnes tuto agendu přenechává své galeristce Jitce Sochorové z pražské galerie Havelka. "Nechci, aby se návštěvy u mě v ateliéru nebo já potily při vyslovení ceny," dodává.

Vladimír Kokolia vystudoval ve druhé polovině 70. let v ateliéru Jana Smetany na Akademii výtvarných umění v Praze, školu absolvoval v roce 1981. Od roku 1992 zde sám učí, vede ateliér Grafika 2, mezi jehož absolventy patří Kateřina Šedá, Josef Bolf nebo Ondřej Basjuk. Jednou z významných událostí, které ovlivnily Kokoliův umělecký vývoj, bylo udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého, již získal hned v roce 1990, a navazující cesta do Spojených států. Dalším mezníkem byla účast na mezinárodní přehlídce Dokumenta IX v roce 1992, po které následovaly i další světové výstavy mimo jiné v Německu, Itálii, Rusku a Švédsku.
 

V 80. letech trh s uměním prakticky neexistoval a možnosti prodeje byly jen omezené. "Zájem o výtvarné umění ale byl takový jako pak už nikdy. Ale spíš kvůli obsahům," vzpomíná na situaci po absolvování akademie Kokolia. Oficiálně mohli tehdy umělci svou tvorbu prodávat pouze přes podnik Českého fondu výtvarných umělců Dílo, na to však Vladimír Kokolia nikdy nepřistoupil. Podle svých slov žil do roku 1994 dokonce v přesvědčení, že "prodávat obrazy lidem je neslušné". Naproti tomu prodeje institucím jej tolik neznepokojovaly. A tak v roce 1985 koupila několik Kokoliových kreseb nejprve Národní galerie a posléze se přidala i Galerie hlavního města Prahy, jež pořídila nejen jeho kresby, ale i jeden obraz. O tom, kolik obrazů během 80. let skončilo v galeriích, nemá autor úplný přehled. Zato o prodeji grafik, na které se nevztahovalo jeho prodejní embargo, si vedl dokonce knihu prodejů.

I v době, kdy své obrazy neprodával, si nacházely cestu mezi lidi. Něco se už nevrátilo z výpůjček. Několikrát byl Kokoliovi obraz ukraden, a to buď z jeho stodoly, nebo rovnou z výstavy. "Později, v roce 1990, Martin Jirous sundal na České alternativě můj obraz ze zdi a prostě si ho bez ptaní odnesl domů. V jeho případě jsem to ale považoval za solidní způsob distribuce obrazů mezi lidi," vzpomíná Kokolia. 

Po revoluci se spolu s Vladimírem Mertou, Margitou Titlovou Ylovsky a dalšími autory dostal do "stáje" nově vznikající galerie Behémót, která fungovala od roku 1991 a kde prodeje za umělce řešil galerista Karel Babíček. Ve stejné době dostal spolu s dalšími českými umělci možnost vycestovat do Spojených států a účastnit se série výstav. Tu připravovala Barbara Benish, významná postava kulturního světa počátku 90. let, umělkyně a kurátorka s českými kořeny narozená v jižní Kalifornii. Právě ona zprostředkovala nejednu kulturní výměnu mezi Spojenými státy a Československem, jež pokračovaly i po vzniku samostatné České republiky.
 

Zlomový moment v otázce prodejů přišel ve chvíli, kdy se na cestě do holandského Middelburgu svěřil kurátorovi své výstavy, že galerii Ludwig Forum v Cáchách odmítl prodat svůj obraz za 16 tisíc marek, protože mu ředitel galerie popravdě sdělil, že by dílo zůstalo v depozitáři. Od kurátora se tato informace dostala k novinářům, a jak Kokolia komentuje: "Najednou se kolem mé nekomerční image strhl takovej fičák, že od té chvíle jsem už považoval za pokrytecké nadále kolem prodeje dělat dusno." Posléze se otázka prodeje a komerce stala i tématem několika jeho výstav: v roce 1995 ve výstavní síni Mánes či v roce 2003 v Domě umění města Brna. Tu dokonce propagoval formou reklamních letáků distribuovaných do desítek tisíc brněnských domácností. "Kupte si obrazy, které nikdo nechce, a ušetřete," zněl jeden z jeho sloganů.

Jakkoliv aukce nevyhledává a obrazy do nich sám nedává, podle záznamů ART+ patří z hlediska celkového obratu mezi nejprodávanější autory narozené po roce 1950. Za posledních deset let kupující za jeho díla na domácích aukcích utratili bezmála sedm milionů korun. Z jeho generačních vrstevníků vykazují vyšší obraty jen Jan Merta a Jaroslav Róna. Kokoliův aktuální aukční rekord z loňského června má hodnotu 588 tisíc korun. "Jsem úplně alergický na tu naivní víru v 'tržní' princip aukcí," komentuje to Vladimír Kokolia a dodává: "S těmito výhradami nicméně aukce považuji za normální součást scény, s vlastní cílovou skupinou. Jinými slovy, obrazy a umělce bych podle aukčních výsledků nehodnotil, ale aukční výsledky bezpochyby něco podstatného vyjadřují." 

Vzhledem k tomu, že ta nejlepší díla Vladimíra Kokolii se v aukcích nevyskytují a není jednoduché je získat ani v galeriích, alternativou může být hledání na zahraničním trhu. Obvykle tato strategie funguje u autorů, kteří žili nebo dlouhodobě působili v zahraničí, nicméně i u Kokolii se už několikrát osvědčilo hlídat také mezinárodní aukce, a to nejen v Evropě. Poprvé nás na Kokoliovy obrazy v newyorské aukci upozornil klient, pro kterého jsme nákup dvou špičkových pláten z 90. let následně realizovali. Nákupy v zahraničí bývají pro kupující výhodné i proto, že ceny jsou často nižší než na domácím trhu, neboť český umělec není v zahraničí tolik známý. 

Zatím poslední velká výstava Vladimíra Kokolii se uskutečnila před dvěma lety v brněnské Fait Gallery, foto: faitgallery.com

Zajímavé bylo, že zmiňované dva obrazy Kokolia na svých stránkách uváděl jako pohřešované. V 90. letech, zřejmě v souvislosti s výstavou v USA, je věnoval do dobročinné aukce, jejíž výtěžek měl být použit pro oběti přírodní katastrofy. Vzhledem k tomu, že se nedozvěděl, zda byly prodány, a ani se mu nikdy nevrátily, uváděl je jako nezvěstné. Bohužel ani v aukčním domě nebyli schopni zmapovat jejich provenienci. Dostali jsme jen zprávu, že byly zakoupeny spolu s větším balíkem děl českých autorů. Jestli to bylo v dobročinné aukci, to už si nikdo nepamatoval, neboť v depozitáři byly mnoho let. Vladimír Kokolia je prý nakonec rád, že se plátna vrátila zpět do českého kontextu. Oba obrazy byly vystaveny i na autorově předloňské retrospektivě v brněnské Fait Gallery.

Na růst cen Kokoliových děl v poslední době měly vliv i dvě velké výstavy v roce 2018. Nejen ta v Brně, ale hlavně výstava v Ikon Gallery v Birminghamu, která jí předcházela a která se těšila velmi kladným ohlasům v tisku, v čele s deníkem The Guardian. Kokolia přiznává, že v reakci na úspěch ve Velké Británii musel výrazně navýšit ceny, protože jinak, jak říká, "by snad všechny obrazy zmizely přes noc". Nutno tedy předpokládat, že loňský aukční rekord ani zdaleka nepředstavuje autorovo cenové maximum.