Nejsem fotograf

K výstavě Jana Svobody v Moravské galerii

Po více jak dvaceti letech, v jejichž průběhu jsme se mohli se Svobodovou prací sem tam potkávat v rámci různých tematických výstav, přichází – chce se říci konečně – jeho rozsáhlá samostatná prezentace. Najdete ji v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brně, a to až do 21. února příštího roku. To, že je Jan Svoboda (1934–1990) po tak dlouhé době připomínán v Brně a nikoli v Praze, s níž byl jeho život spojen od doby středoškolských studií, má svou historickou logiku. 

Poté, co se na konci šedesátých let prezentoval výstavou v Galerii na Karlově náměstí v Praze, kde pod kurátorským vedením Anny Fárové ukázal výsledky desetileté tvorby, ocitl se na začátku sedmdesátých let v hledáčku Antonína Dufka. Ten ho jako kurátor sbírky fotografie Moravské galerie v Brně zapojoval do podniků, jež postupně ukázaly, jaký má pro domácí fotografii význam. Byly to především dvě rozsáhlé přehledové výstavy, konané v Brně, které udělaly ze Svobody Svobodu tak, jak ho známe dnes. První se konala v roce 1975 v Domě pánů z Kunštátu v Brně a druhá na přelomu let 1994/95 v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně s reprízou v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.

Poněkud paradoxně znějící titul probíhající výstavy jsme si vypůjčili od samotného autora. Výroky o tom, že není fotografem, uváděl do rozpaků už své současníky, zvláště když ještě přitvrdil konstatováním, že fotografii nenávidí. Silná slova namířená proti mateřskému médiu ztratí část svého negativního náboje, uvědomíme-li si, že odrážejí složitou situaci fotografie ve fázi, kdy se jako mladý obor snažila vytvořit funkční model cestou fúze s modelem výtvarného umění. To se neobešlo bez potíží, protože šlo v podstatě o pokus fúzovat dva geneticky odlišné systémy, navíc vnímané v historické perspektivě jako opozice. Příslib sociální legitimity, jež toto propojení skýtalo, byl však pro fotografii natolik silným motivem, že době, o níž je tu řeč, dávalo smysl. Pro Svobodu osobně to však znamenalo sloužit dvěma pánům současně. Byl vystudovaným výtvarníkem a jeho mentální univerzum i obec přátel patřily výtvarnému umění. Jako fotograf byl však neustále konfrontován s imperativem nezpronevěřit se specifikům svého média.

Dnes vnímáme Jana Svobodu jako klíčovou osobnost historie domácí fotografie, a to velkou měrou právě proto, že se mu podařilo vyjít s oběma stranami. Jinými slovy, pokud byl pro svou dobu mužem revolučních činů, dnes není od věci podívat se na něj jako na osobnost, pozoruhodnou svou schopností hledat konsenzus. Jeho fotografie, adjustované na pevných podložkách se zadní kovovou výztuží, odkazují rozměry, ikonografií a způsobem budování obrazového prostoru k modernistickému obrazu. Na druhé straně však stojí Svobodova práce s jemnými valéry šedi a světelnou kompozicí, jež je čítankovou ukázkou tak tradiční hodnoty fotografie, jakou je fotogenie.

Pro nastupující generaci teoretiků a kurátorů byl Svoboda díky schopnosti obratně skloubit vymoženosti dvou do protikladu stavěných světů hmatatelným důkazem, že fotografie má nárok na místo mezi uměleckými obory. Jsou-li tedy autorovy proklamace namířené proti fotografii v něčem nepochopitelné, tak jedině v tom ohledu, proč byl právě on, člověk, který se stal už za svého života nestorem oboru, nespokojen s nastavením jeho základních parametrů. Ti, kteří Jana Svobodu znali osobně, by to zřejmě vysvětlili tím, že nespokojenost a opozičnictví patřily neodmyslitelně k jeho komplikované maximalistické povaze.

Co se koncepce výstavy týče, měla dvě hlavní ambice. Zbavit Jana Svobodu mytického nádechu a poněkud rozvolnit pouto mezi ním a Josefem Sudkem. Oba cíle vyplynuly zcela přirozeně během zpracovávání autorovy pozůstalosti, kterou má vystavující instituce v držení. Podívat se na Jana Svobodu skrze materiály, jež se v ní sešly, znamenalo vidět ho nejen jako umělce, ale i jako člověka, v jehož životě musely občas vznešené ideály ustoupit pragmatismu nebo banalitě.

I proto je koncepce expozice svým pojetím věcná. A co je asi nejpodstatnější, všímá si věcí a událostí okolo Jana Svobody jinak, než to dělala tradiční historie fotografie. Přibližuje například Svobodův postup výstavním provozem, místa kde žil a tvořil, jeho užitou tvorbu nebo se věnuje analýze tvůrčích metod, jež jsou pro něj typické. Výstavu doplnila samostatná expozice patnácti, o téměř generaci mladších fotografů z Čech, Moravy a z Polska naznačující, že už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let existovaly reálné předpoklady k tomu, interpretovat Jana Svobodu v rámci širšího kontextu, než je fotografická tvorba Josefa Sudka nebo malba Josefa Šímy, Paula Cézanna a Giorgia Morandiho.

 


Related articles::EN

The Second Year

The Second Year

J&T Banka Art Index 2015

<span lang="en-GB">In its second year, the </span><span lang="en-GB">J&T Banka Art Index experienced only partial changes. The top positions did not change, but ten new names appeared in the top 100. Some artists moved up the chart, even by severa...

Komentáře | 17. srpna 2015
Unfulfilled Expectations?

Unfulfilled Expectations?

Cullen Collection Sale London 2014

A collection like the Cullen Collection could have originated only in the very specific atmosphere of the turn of the 1980s and 1990s, the era of the melting of the political ice and the unprecedented openness of the West towards Eastern Europe. I...

Zahraničí, Komentáře | 5. května 2015
Czechs in London

Czechs in London

London Cullen Collection & Czech Art Sales

Sotheby’s – The auction of the collection of the American couple the Cullens, which took place in London on Wednesday, 12 November 2014, yielded 784,200 pounds sterling (excluding VAT and other fees). Expressed in Czech korunas, collectors paid 27...

Zahraničí, Komentáře | 3. května 2015
Zobrazit všechny::EN

More articles::EN

The Second Year

The Second Year

17. srpna 2015

Unfulfilled Expectations?

Unfulfilled Expectations?

5. května 2015

Czechs in London

Czechs in London

3. května 2015


<