Dopis pana Železného se ke mně dostal oklikou, zřejmě předtím nějakou dobu koloval po různých vybraných adresátech, aniž by pan Železný považoval za důležité odpovědět na celou situaci rodině autora. Sedmnáctistránkový elaborát mě spíše pobavil a utvrdil v tom, že ke stažení obrazů z výstavy pana Železného nevedly žádné racionální důvody. Pobouřilo mě ale jednání novinářů, kteří až na server Aktuálně.cz uveřejnili různé pasáže i přepsané části tohoto dopisu, aniž by se vůbec pokusili získat vyjádření druhé strany.

Jistým učesáním a překroucením textu pana Železného navíc může čtenář nabýt dojmu, že se snad jedná z jeho strany o zcela legitimní reakci. Považuji toto za hrubé porušení novinářské etiky. Moje vyjádření se snaží uvést alespoň nejzásadnější okolnosti na pravou míru. Je velmi těžké reagovat na tak dlouhý text tak, abych se nepřiblížila rozsahu páně Železného elaborátu. Vybírám proto a parafrázuji nejdůležitější, citace v uvozovkách, ovšem pro dokreslení kontextu doporučuji si celý text dopisu přečíst – ideálně se třemi sklenkami vína, se kterými text sepisoval sám pan Železný.

Proč o modré Medky autoři výstavy tolik usilovali, když proč s nimi nenakládali jako s nejdůležitějšími díly výstavy?

O modré Medky, stejně jako o další obrazy z Galerie Zlatá husa a stejně jako o mnoho jiných ze státních i soukromých sbírek, jsme usilovali proto, abychom přinesli co nejucelenější průřez Medkovým dílem. Vzhledem k několika menším výstavám v předchozích letech (Roudnice nad Labem, Obecní dům aj.) jsme samozřejmě kladli důraz na nově objevené, ne tolik známé, a přitom zásadní obrazy. Koncepci jsme dělali na základě jejich rozvržení do logických celků a jejich důležitosti, ne dle ceny nebo majitelů. Podařilo se nám sehnat mnoho obrazů od sběratelů, kteří mají Medkovy obrazy velmi dlouho, někteří ještě přímo od Medka, mnoho z nich se s nimi loučilo jen velmi těžko. Připadá mi velmi smutné, když pan Železný naznačuje, že by z toho mohli mít nějaký prospěch. Pakliže se jedná o "komerční" soukromé sbírky, tyto se velmi rády ke svému vlastnictví hlásí a jsou tak také na výstavě uvedeny.
 

"Modří Medci" byly výtvarnou senzací roku, novináři Vajíčko označili za českou Monu Lisu, přesto NG nedokázala jejich zápůjčku využít k přilákání veřejnosti na nejdražší obraz, když obraz Vajíčko nepoužila ve svých propagačních materiálech jako highlight výstavy.

Četnost článků o modrých Medcích nesvědčí bohužel o jejich kvalitě, ale o ceně, za kterou byly obrazy vydraženy. Českou Monou Lisou obraz nazval pan Hejtmánek (majitel aukční síně) a pan Železný (vydražitel). Z médií jim věnoval velký prostor časopis ART+, který se zabývá trhem s uměním z komerčního hlediska. Jinak se média v loňském roce věnovala i jiné Moně Lise českého umění – Portrétu dámy ve fialových šatech od Jana Zrzavého. Za dva miliony se vydražila i Mona Lisa zesnulého Zlatého slavíka, to byl pro novináře také trhák. Prostě se v loňském roce roztrhl pytel s českým Lízami.

Veřejnost byla spravedlivě rozhořčena stažením "modrých Medků" z výstavy

Články byly rozhořčené ne proto, že pan Železný stáhl "modré Medky", ale proto, že vůbec stáhl svou zápůjčku, navíc za zcela nejasných okolností (protože uvést jako důvod špatný popisek v katalogu je opravdu směšné) a bez komentáře ze své strany. V tuto chvíli jsem přesvědčena o tom, že pan Železný trpí tzv. "modrou mhou"...

"Podle mého, možná mylného a nekvalifikovaného pocitu, byla také celá výstava a katalog podřízeny neobyčejně důsledně, až okatě, pokusu o to, uměle vytvořit z prvoplánové, studené tempery nahého hocha centrální Medkův obraz."

Pokud jde o propagaci toho „nahého hocha“ – nemá to absolutně nic společného s majitelem obrazu. Název jsme vybrali bez kontextu s obrazem, bylo to Medkovo slovní spojení a přišlo nám, že nejlépe vystihuje jeho osobnost. Když jsme pak hledali vizuál výstavy, byl tento obraz logický krok. Každá výstava má své "logo", zde byl výběr nasnadě. Červené postavy jsou pro mnoho lidí u Medka zcela signifikantní. I pro výstavu v roce 2002 autoři vybrali podobný obraz, a i když je Medkovo pozdější období opomíjené neprávem a výstava se snaží na něj upozornit, pro vizuál výstavy není tak vhodné, jako právě surrealistické červené postavy. 

Pakliže by byl vizuál výstavy státní instituce postaven na díle z komerční soukromé sbírky, navíc vydražený za tak vysokou částku, nestal by se pak zcela oprávněně terčem kritiky právě on? Nespekulovala by pak média o tom, že pan Železný chce dílo v nejbližší době dobře zpeněžit, jako to teď on tvrdí o jiných? 
 

Plánovali jsme výstavu Koblasa-Medek, jen na naléhání rodiny jsme se rozhodli vzdát naší výstavy a zapůjčit je do NG. 

Výstava MM v NG se připravovala od roku 2015, mluvilo se o ní mezi odbornou veřejností a zapůjčitele jsme začali oslovovat již v září 2018. Není tedy pravda, že by o ní pan Železný nevěděl. Termín se pak několikrát z různých důvodů posouval, opětovnou žádost zasílala NG v létě 2019 a začátkem roku jsem osobně navštívila pana Železného a jeho choť spolu s mojí matkou, Medkovou dcerou. Původně byly v koncepci výstavy tři Medkovy obrazy z jeho sbírky, později k tomu přibyly oba „modré“ obrazy, rozměrný obraz pro Damašek a několik prací Koblasy a Piesena. Při schůzce nám pan Železný zcela nekompromisně sdělil, že buď vystavíme i tři další Medkovy obrazy z jeho sbírky, které on považuje za zcela zásadní, nebo nám nepůjčí nic. Vzhledem k pokročilému stadiu přípravy výstavy a s přihlédnutím k důležitosti zápůjčky jsme se s kurátory dohodli, že na neobvyklou podmínku přistoupíme. Zajímavé je, že právě tento údajný tlak vyvíjený soukromými vlastníky na kurátory pak pan Železný sám ve svém textu vyčítá.

Výstava byla přeplněna obrazy, které neměly odstup

Je zajímavé, že i na pouhé fotografii z mobilu je dobře viditelný odstup, který měla sošná paní Železná na vyfocení svého manžela před oběma obrazy. 

Autoři chtěli z výstavy vyřadit jedno z nejvýznamnějších děl Medka, obraz Nějaký svatý.

Paní Železné jsem volala s touto prosbou proto, že jsem doufala, že pochopí, že nechceme, aby výstava působila přehuštěným dojmem (jako "housky na krámě", řečeno slovy pana Železného), což hrozilo právě u stěny s tímto obrazem. Předtím jsme vyřadili i čtyři jiné obrazy, které se již nevešly (dva ze soukromé, dva ze státní sbírky), navíc tento měl nezvykle široký a uměle dodaný rám, který se k němu nejen nehodil, ale zabíral velmi mnoho místa. Nepochodila jsem ani s žádostí o vyřazení, ani s vyrámováním (jiní sběratelé nám vyrámováním obrazů z podobných rámů vyšli vstříc, což instalaci ve výsledku velmi prospělo a ráda bych jim tímto poděkovala). Reakcí paní Konstancie, že pokud obraz vyřadíme, stáhnou i všechny ostatní obrazy, jsem byla zaskočena, ale to by byl asi každý, komu by zapůjčitel hrozil stažením jedenácti děl týden před výstavou, ať už by se jednalo o jakákoliv díla. 

Obraz Nějaký svatý je velmi kvalitní a dobrý obraz, ale není nijak dramaticky zásadní, jak pan Železný naznačuje, na výstavě Moderne Kunst aus Prag v roce 1967 byl zastoupen spolu s mnoha dalšími Medkovými obrazy – nebyly to obrazy, které Medek považoval za nejzásadnější, ale obrazy, které měl tou dobou k dispozici. Ve Valdštejnské jízdárně byl typově zastoupen podobným a kvalitativně shodným obrazem Zobrazení pohledu na Hladového svatého, jeho vyřazení z důvodu nedostatku místa tak bylo zcela oprávněné a legitimní.
 

NG vyhodila mnoho peněz za dvě odlišné obálky katalogu, navíc na jednu umístila opět unylého nahého hocha, čímž zvýšila jeho hodnotu na trhu s uměním.

Pan Železný zde stejně jako v mnoha jiných částech svého dopisu obviňuje kurátora Karla Srpa z prosazování vlastních zájmů, i zde se ale jedná o nevhodnou pomluvu. Ve skutečnosti grafici navrhli dvě varianty obálky, Karel Srp i Lenka Bydžovská si nezávisle na sobě jednoznačně zvolili fotografickou verzi, zatímco NGP dávala přednost klasické verzi s Nahým v trní, jakožto vizuálem výstavy. Nakonec bylo rozhodnuto o vytištění obou obálek (bez navýšení rozpočtu, protože na tiskovém archu je obálka umístěna dvakrát, tudíž rozdílný motiv nemá na cenu žádný vliv; stejný postup galerie ostatně použila už v loňském roce u výstavy Čechy – Sasko). Zdá se, že tento postup vadí jen panu Železnému, navíc dle prodejů je obálka s unylým hochem výrazně úspěšnější. 

"V katalogu výstavy byly z osmi Medkových obrazů, zapůjčených Galerií Zlatá husa publikovány pouze čtyři. Publikace děl v širším kontextu autorova díla v prestižním katalogu je rozhodujícím důvodem, proč galerie namísto konání vlastní výstavy zapůjčí dílo do jiné galerie. Jinak nemá důvod."

Doufala jsem, že důvodem k zapůjčení děl na výstavu byl respekt k autorovu dílu. Vzhledem k tomu, že na výstavě bylo přes sto Medkových a mnoho srovnávacích děl, nebylo možné vyobrazit všechna. Je plným právem kurátorů výstavy vybrat, který obraz bude publikován a který nikoliv. Autoři nemají nejmenší povinnost svůj výběr konzultovat se zapůjčiteli a zapůjčitel nemá právo si toto klást za podmínku. Jinak by se choval stejně, jako ti anonymní soukromí sběratelé, kteří dle názoru pana Železného protlačili své obrazy na výstavu a do katalogu.

"Ale kvůli všem těm trapným, až dětinským schválnostem, které měly v instalaci vymazat Vajíčko z ohniska pozornosti, bychom jistě naše obrazy z výstavy nestahovali."

Opravdu? Ptám se tedy: PROČ jste, pane Železný, obrazy z výstavy stáhl? Ani po Vašem sedmnáctistránkovém elaborátu si to nedokážu vysvětlit jinak, něž jako uraženou ješitnost.
 

Na závěr bych všechny ráda ujistila, že "modří Medci" jsou sice nádherní a mrzí mě, že kvůli takto malicherným důvodům na výstavě nejsou, ovšem nouze naučila Dalibora housti a po otevření galerií se návštěvníci mohou těšit na obměněnou instalaci, která se kvalitou nejen vyrovná, ale dokonce předčí tu předchozí. Díky panu Železnému můžeme nabídnout zcela nový a obohacující pohled na surrealistické období Medkovy tvorby. Možná, že modrá je dobrá, ale nová je ještě lepší. 

Titulek článku je zkrácenou verzí autorského titulku, který zněl Modrá byla dobrá, ale nová je ještě lepší aneb Potrefená husa se vždycky ozve. Jako ilustrace k článku jsou použity reportážní fotografie Jana Rasche pořízené 7. října 2020. Původní článek k dopisu Vladimíra Železného (zde), rozhovor s Adélou Procházkovou publikovaný před zahájením výstavy (zde).