Co pro vás samotného bylo největším překvapením?

Určitě Radimský. Nejen kvůli dosažené ceně, ale i proto, že jeho autorský rekord byl v rozmezí sotva hodiny překonán hned dvakrát. Celkem jsme měli v nabídce pět Radimského krajin a tahle byla dražena až jako poslední. Nedával jsem úplně pozor, řešil jsem něco vzadu v sále, když se najednou ozval potlesk. Šel jsem se podívat a tam byl tenhle obraz s cenou 4,5 milionu korun, bez provize.

Čím je zrovna Kvetoucí sad tak výjimečný, má ta cena nějakou logiku?

Myslím, že to jenom potvrzuje okřídlené rčení mého táty, že jak bohatí lidi tady budou, tak budou drahé obrazy. Podle mě se ten obraz prostě a jednoduše někomu hodně líbil. A nelíbil se jen jednomu zájemci, ale více lidem. Bylo zajímavé, že do takových třech milionů ho dražilo asi pět dražitelů. Druhá věc je, že Radimský následně potvrdil svou pozici na aukci Galerie Art Praha i měsíc na to ve Francii.

Jak hodnotíte sérii rekordů autorů 19. století. Šlo primárně o kvalitu nabízených obrazů, nebo v tomto segmentu dochází k nějakému posunu?

Spíš bych řekl, že to bylo tím, že se jednalo o dost výjimečné obrazy. Třeba Piepenhagen v této kvalitě na trhu aspoň deset let nebyl. Mně je občas prodávajícími vyčítáno, že jsem moc vybíravý, že spoustu obrazů odmítnu do aukce dát. Dělám to proto, že mým dlouhodobým cílem je posouvat české umění do Evropy a do světa a každý takovýto prodej to dělá.

Není to spíš naopak, že čím jsou ceny českého umění vyšší, tím víc se ze světa vrací?

To samozřejmě ano, ale já mluvím o něčem jiném. V mých očích jde o to posouvat české umění do jiných cenových hladin a dát mu jistou ekonomickou důstojnost. Pokud budou ty obrazy drahé, víc se budou přibližovat cenám německého nebo francouzského umění, bude se o nich víc mluvit.

Zájem o 19. století roste poslední tři roky. Vstoupili na trh noví kupci, nebo si jen tradiční sběratelé díky celkovému růstu cen dnes troufají dražit do vyšších částek?

Z hlediska kupců došlo k velké změně. Pro mě je radostným poznatkem, že značně přibylo nových kupců z řad mladých lidí, ve věkové kategorii pětatřiceti až pětačtyřiceti let, které zajímá právě 19. století. Úzce to souvisí i s nějakou národní hrdostí, s uvědomováním si své identity, protože právě tahle díla bylo často základem prvorepublikových sbírek.

V posledním půlroce, roce jsme svědky řady rekordů za práce na papíře, co za tím je?

To je taky jeden z optimistických signálů. Myslím, že to souvisí s celkovou kultivací nejen sběratelské společnosti. Dřív to bylo tak, že kresba zajímala jen pár specialistů, kteří nakupovali za málo. Dnes je běžnější, že lidi kupují olejomalby i kresby.

Dalším ne zcela novým fenoménem, ale v uplynulém půl roce jasně patrným je nárůst zájmu o díla méně slavných autorů, jako jsou Kars, Kopf, Frinta, Vobecký, Diviš... Lze to také chápat jako výraz kultivace zdejšího sběratelského prostředí?

Myslím, že ve hře je vícero faktorů. Jedna věc je, že dorůstá generace lidí, kteří se líp orientují, to bezpochyby. Důležitou roli ale podle mě hraje i spekulace – část kupců v tom vidí potenciál do budoucna – a třetím faktorem je, že někteří sběratelé na ty velké věci nedosáhnou nebo se jich bojí, tak radši kupují tyhle autory.

Co radíte lidem, kteří mají sbírky a zvažují prodeje? Pro co je vhodný čas k prodeji a co je lepší držet?

Já se řídím jednoduchým selským doporučením – kupuj to, co lidé prodávají, a prodávej to, co lidé kupují. A u kterých autorů si myslím, že v nejbližší době nebude nějaký velký nárůst? Jsem optimista a předpokládám, že ceny půjdou stále nahoru, ale je pravda, že se to pohybuje v určitých skocích.

A co třeba dělat se zátiším od Emila Filly z 20. let?

Nechal bych si ho. U Filly je teď zájem o poválečné věci a figurální díla z 30. let, o 20. léta moc ne. I když ani to nejde takhle říct. V podzimní aukci budeme mít hezkou věc z 20. let, ale budeme ji volat za rozumnou cenu. I skvělá věc může v aukci propadnout, když přepálíte vyvolávací cenu. Co je třeba říct, je, že prožíváme krásné období, že se o tomhle vůbec můžeme bavit. To, že zahraniční trh dnes táhne současné umění, se podle mě odvíjí hlavně od toho, že segment klasické moderny je mnohem probranější. Ty věci nejsou nebo jsou tak drahé, že si je sotva kdo může dovolit. Český sběratel, který chce špičkového Fillu, ho pořád může koupit. Ale to se změní. Řada obrazů mizí ve sbírkách, z kterých se na trh znovu jen tak nedostanou.