Na výstavu do Boudníkova ateliéru v lednu 1957 kdosi přivedl i dvacetiletou Teklu Holéniovou z maďarsko-slovenské hraběcí rodiny. O dva měsíce později spolu začali žít a koncem května měli svatbu, za svědka jim šel Bohumil Hrabal. „Seznámil se s ní, když žila v podmínkách úplného osobního ztroskotání, byla nedůvěřivá a podezíravá i vůči těm, kteří se k ní chovali laskavě. Aby jí dokázal upřímnost své nabídky k sňatku, rozběhl se hlavou proti zdi, aby jí dal najevo, že ona pro něho znamená víc, než vlastní život,“ popsal počátky jejich vztahu psychiatr Stanislav Drvota, Boudníkův přítel a propagátor jeho díla, který se ve své věděcké práci zabýval psychologií umění.

Byla to právě Boudníkova mladá manželka, která umělce ponoukla, aby oslovil Jana Kotíka, když se v novinách dočetla, že je pověřen přípravou československé expozice pro EXPO 58. „Vyhledali jeho adresu a ještě tentýž den mu Vladimír napsal a přiložil čerstvé výtisky aktivní grafiky, původně určené pro psychiatrii. Jan Kotík měl velký přehled o tendencích vývoje moderního umění a okamžitě poznal, že jde o dílo originálního umělce. Pozval Boudníka a jeho ženu na návštěvu a rychle se seznámili,“ vypráví umělcův přítel a životopisec Vladislav Merhaut.

Přes Jana Kotíka se Boudník seznámil také s Mikulášem Medkem a Josefem Istlerem. Tato setkání na něj měla dvojí efekt. Na jedné straně pro něj znamenala potvrzení správnosti vlastního uměleckého směřování, na druhé v něm však vyvolávala pocit marnosti, neboť si o to více uvědomoval svoji existenční ubohost. „Na své malé satinýrce vytiskl po večerech pár aktivních grafik, často kombinovaných se suchou jehlou nebo monotypem, nebo dělal monotypy samostatné. Byl ale formátově značně omezen, jeho díla byla v porovnání s velkými obrazy Kotíka, Istlera a Medka titěrná,“ píše Merhaut a pokračuje: „Využil tedy rovnačky plechů, tj. zařízení skládajícího se ze soustavy válců, kterými procházejí tabule plechů, aby se dokonale vyrovnaly pro další zpracování. Na ní při jedné noční směně vytiskl několik monotypů z metrových tabulí plechů. Neměl přitom dostatečný čas na dokonalou přípravu desky ani potřebnou škálu barev, proto je pak ještě dopracovával olejem a lakem, vznikla jakási kombinovaná technika.“

Kolik obrazů Boudník tímto způsobem vytvořil nevíme, známo jich jen pět, které měl až do poloviny 60. let v úschově Jan Kotík. „Ovšem v roce 1957 se odhodlal k něčemu novému, zřejmě uspokojen svými grafickými objevy, plný energie a přitom schopen ji podřídit organizujícím, většinou v podstatě skripturálním gestům. Technika monotypu je – zase typický Boudník – někdy respektována úplně beze zbytku, jindy přehodnocováná dalšími, de facto malířskými zásahy. Práce formátu 80 x 60 cm, resp. 60 x 80 cm, již zvoleným formátem naznačují v podstatě obrazovou ambici. To již nebyla žádná komorní grafika, to byly abstraktní obrazy, ovšem perfektně respektující možnosti práce na papíře. Tím nejradikálnějším je čistý monotyp, výškového formátu, tvořený pouze velice lapidárními, volně skripturálními, abstraktními tahy do nanesené barvy,“ charakterizuje tato díla Jiří Valoch.

Právě monotyp, který Valocha nejvíce zaujal, prošel na podzim aukcí společnosti 1. Art Consulting. Katalog sice krom rozměru, techniky a vročení o díle nic bližšího nesděloval, dražitelé ale věděli, o jak výjimečnou věc se jedná. Cenu vyhnali z 84 až na 264 tisíc korun, což je nový aukční rekord za Boudníkovo dílo. Stejná aukční síň bude koncem března dražit další obraz z této série, o které Valoch dále píše: „Ty zbývající monotypy jsou skladebně mnohem bohatší, ale vždy v nich převažuje určitá barevnost, což stvrzuje skutečnost, že dva z nich figurují ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou jako Modrý obraz a Zelený obraz. V těch již robustní tahy fungují syntakticky složitěji, v kombinaci s lokálními malířskými zásahy do již hotového listu. V dalším také výrazně dominuje zelená, ovšem plocha potištěného listu je kontrapunktována výraznou horizontálou, vytvořenou malířským štětcem, objeví se i zhruba obdélníková plocha, nanášená zřejmě postupně špachtlí. Takové formy a postupy by jistě ještě před několika lety byly autorovi nepřišly na mysl – ovšem v roce 1957 již měl za sebou zkušenosti s aktivní grafickou technikou, k jejímž nezanedbatelným charakteristikám patřila častá přítomnost určitého geometrického vzorce, jejíž součástí samozřejmě byly též izolované přímky a plochy či plošky, vniklé nějakými údery či nárazy, ale také tahy – stopy nějakého rýsovacího nástroje.“
 

V umělcově obsáhlé monografii z roku 2004, z které pocházejí výše citované pasáže, je obraz celostránkově reprodukován a veden jako dílo „bez názvu“. Aukční síň jej nyní nabízí pod jménem Zelený obraz a jeho dražba bude startovat na částce 180 tisíc korun (+20 procentní provize). Na nový aukční rekord budou tedy třeba minimálně pěti příhozů, překvapením by však nebylo ani, kdyby se prodal ještě výrazně dráž. Formátem i barevností jde o velice působivé dílo, které bude ozdobou jakékoliv sbírky poválečného umění. Ostatně největší Boudníkovy grafiky mají zhruba třetinový formát.

Rovnou na rekordních 280 tisících korun (+25 procentní provize) bude o týden dřív na aukci Prague Auctions startovat jiný, o něco mladší Boudníkův obraz, kombinovaná technika na sololitu z roku 1962 s názvem Krajina. Panormatický obraz, který má na šířku víc jak metr, se na trh vrací po pěti a půl letech. V listopadu 2011 vystoupal na aukci stejné aukční síně z 66 na 252 tisíc korun. Podle aukčního katalogu obraz původně patřil do sbírky historika umění Františka Dvořáka.

Loni aukcemi prošlo pětadvacet Boudníkových prací, z nichž drtivá většina našla kupce. Na stejné aukci jako Valochem zmiňovaný skripturální obraz se prodaly ještě dva menší monotypy ze začátku 60. let, které vystoupaly na 114 a 120 tisíc korun. Z grafik v užším slova smyslu drží titul nejdražšího díla strukturální grafika Netopýr z cyklu variací na Rorschachovy testy z roku 1967, která se v roce 2011 na aukci Galerie Kodl prodala za 102 tisíc korun.